Režiséři, jejichž jméno se pojí s jediným úspěšným filmem

Článek se konkrétně zaměří na dvacet režisérů, jejichž tvorba je zpětně či průběžně spojována s jediným snímkem, jímž si vysloužili kritický a divácký aplaus. V angličtině by je charakterizoval kostrbatě překládaný pojem 'One Hit Wonder' - jde zkrátka o režiséry, jejichž jediný film strčil do kapsy celou zbylou tvorbu. Čímž ale nehodlám zaujatě kritizovat či připisovat jednorázové úspěchy náhodě - na seznamu se ostatně objeví i tvůrci, kteří se primárně věnují herecké profesi, kteří stihli natočit právě jen jediný inkriminovaný film, a nakonec i ti, jejichž ostatní díla rozhodně nejsou zavrženíhodná, ale v porovnání s klíčovým úspěchem zkrátka těžce zaostávají. A koneckonců, každý ze zmíněných tvůrců dokázal alespoň ten jeden proslavený a významný film natočit, což o sobě může tvrdit jen málokdo z nás.

Filmovou školu vystudoval v druhé polovině devadesátých let a měl za sebou pouze dva krátkometrážní snímky, když natočil jeden z nejpozoruhodnějších filmů roku 2001. Donnie Darko si vysloužil vřelé přijetí kritické i divácké obce a postupem času se stal do jisté míry kultem, který naplno odstartoval hvězdnou kariéru Jakea Gyllenhaala a nesmírně zpopularizoval melancholickou píseň Mad World. Sám Richard Kelly už ale na tento úspěch nikdy navázat nedokázal, jeho ambiciózní Apokalypsa byla finančním selháním a z bahna ho nevytáhl ani následující projekt Box z roku 2009, jenž je zatím jeho posledním. Pro jistou sortu obecenstva však kultovním tvůrcem zůstane, především pak zásluhou jeho prvního celovečerního díla.

Jak jste se mohli dočíst například zde, Texaský masakr motorovou pilou lze považovat za jeden z nejdůležitějších hororů progresivních sedmdesátých let, jehož síla a popularita s rostoucím věkem neuvadá. To samé se však nedá napsat o jeho již zesnulém tvůrci, který podobně oceňovaný výkon už nikdy nepředvedl - jistě, je uveden jako režisér slavného Poltergeistu, ale to byl podle všeho osobní projekt Stevena Spielberga, jemuž Hooper víceméně jen přitakával. Většina jeho ostatních filmů je z ranku dnes těžce zaprášených guilty pleasure a třeba první pokračování Texaského masakru je obtížně vstřebatelným brakem, který dělá legendárnímu originálu spíše ostudu.

Tvůrce, kolem něhož bylo v posledních deseti letech mnoho povyku, přestože divákům v podstatě nic světoborného nepřipravil. Nesmírně originální District 9 zajistil Neillu Blomkampovi luxusní pozornost hollywoodských studií, ovšem on ji dokázal zúročit jen v úsměvně velikášském Elysiu a bizarně strukturovaném Chappie. Z velkolepých plánů na další Vetřelce samozřejmě sešlo a je otázkou, jestli rodák z Jihoafrické republiky někdy dokáže na úspěch svého prvního snímku navázat. Krátkometrážní snímky mu očividně vyhovují mnohem více a možná je to ve finále dobře.

Její procítěný snímek o hledání sexuální identity z roku 1999 znamenal prvního Oscara pro Hilary Swank za herecký výkon a režisérce přinesl značné uznání ze strany kritiků i většiny diváků. Od té doby však Kimberly Peirce natočila pouze dva další filmy - Ve službách války z roku 2008, o kterém navzdory lákavému obsazení skoro nikdo neslyšel, a pak také v médiích probíraný remake hororové klasiky Carrie, jenž si nevedl vůbec dobře a jediná pozitiva se snášela na adresu hereckých výkonů. Peirce se tak raději přesunula k televizní tvorbě a je dost dobře možné, že další celovečerní štaci už absolvovat nebude.

Kerry Conran je filmařským pojmem, jaký v podstatě nemá obdoby. Fascinován dobrodružnými sci-fi třicátých let, rozhodl se stůj co stůj natočit vlastní trikový projekt, který by se vymanil z cynismu moderních blockbusterů. Čtyři roky tak ve vlastním bytě a s pomocí pomalého počítače vytvářel krátkometrážní futuristický příběh, který nakonec uhranul producenty v Paramountu a Conran ho mohl rozvinout do celovečerní podoby - Svět zítřka je jedním z prvních snímků kompletně natočených před modrým plátnem a svým vypravěčským entuziasmem, lavinou vizuálních nápadů a koneckonců i skvělým obsazením se zapsal do srdcí mnoha fanoušků lačnících po nostalgii velmi tučným písmem. Poté mohl tento entuziastický tvůrce zhmotnit adaptaci Johna Cartera (ano, toho Johna Cartera), ovšem od tohoto projektu odstoupil a žádného dalšího filmu jsme se od něj nedočkali. A je to škoda, fantazie má totiž očividně na rozdávání.

V té době již slavný a uznávaný herec se počátkem devadesátých let vytáhl s režisérským debutem, který se s 12 oscarovými nominacemi zapsal do historie zlatým písmem. Od Kevina Costnera se tak očekávaly velké věci, ale čich na zajímavé projekty a pevnou režijní ruku už tenhle sympaťák stříbrného plátna nikdy znovu neoprášil - jako producent pravda zaštítil úspěšné bijáky jako Osobní strážce nebo Robin Hood: Král zbojníků, ale roku 1996 doslova vybuchla víceméně jím šéfovaná vize Vodního světa a hned o rok později propadl také jeho druhý režijní počin Posel budoucnosti. Tyto dva projekty v podstatě ukončily jeho kariéru na režisérské židli a značně pošramotily i tu hereckou. Costner natočil už jen roku 2003 slušně přijímaný western Krajina střelců, ale navázat na svůj legendární debut už se mu nikdy nepodařilo.

Odchovanec bratrů / sester Wachowských pracoval jako asistent režie už na trilogii Matrix, což mu cestu k vlastnímu celovečernímu debutu v podstatě zajistilo. Scénář na motivy knihy Alana Moora začaly Lilly a Lana sepisovat již v polovině devadesátých let, ale vrátily se k němu až takřka o deset let později, přičemž režií pověřily právě McTeigueho. V jako Vendeta byl solidním hitem (navzdory nepřízni samotného Moora) a otevřel australskému filmaři bezpočet studiových dveří. Ten se však od té doby projevuje jako tuctový béčkař - nejprve byl mocným producentem Joelem Silverem povolán, aby dodal akčnější ráz již takřka dokončené Invazi, od níž byl vyhozen Němec Oliver Hirschbiegel, ovšem tím se jinak nadějnému filmu spíše uškodilo, a poté už natočil jen nevýrazné žánrovky jako Havran nebo Poslední přežije. Nějaký zázračný vzestup se přitom v jeho případě zřejmě očekávat nedá.

Takřka dvacet let po premiéře nechvalně proslulého Cannibal Holocaust, který jako první přišel s koncepcí found footage coby zprostředkovatele rádoby skutečných událostí, se hororový žánr otřásl v základech pod nevídaným úspěchem Záhady Blair Witch. Na koleni sestavovaný snímek se čtyřmi herci a jedním znepokojivým místem byl pořízen za směšných 60 tisíc dolarů a z kin po celém světě doslova vydrancoval neuvěřitelnou čtvrt miliardu, což z něj dělá druhý nejvýdělečnější snímek všech dob se zohledněním návratnosti vložených nákladů (zkuste si tipnout, který je první a jakým stylem byl natočen). Dvojice neznámých režisérů tak udala mocný žánrový trend, z něhož se čerpá vlastně dodnes, ovšem další kariérní posun se už nedostavil a jména obou tvůrců si vybaví málokdo. Daniel Myrick si připsal jen vcelku neznámé a podprůměrné horory Slunovrat a Hrozba v poušti a Eduardo Sánchez na tom není vůbec lépe. Jednorázový (ale jaký!) úspěch jako vyšitý.

Pozoruhodný filmař, který jistě má co nabídnout, ale přesto je jeho jméno ve světě vázáno především na jediný snímek. Věčný svit neposkvrněné mysli sice pochází z pera vynikajícího scénáristy Charlieho Kaufmana, ale značně ho zdobí právě bezvadná a charakteristická Gondryho režie, pod jehož vedením podávají takřka životní výkony také Kate Winslet a Jim Carrey. Jediným dalším více diskutovaným snímkem tohoto francouzského filmaře je však pouze Zelený sršeň z roku 2011, který se setkal s převážně negativními ohlasy, zatímco třeba Pěna dní je rutinní festivalovkou, která nikoho příliš nezajímala. Snad přijde vytoužený comeback, v Gondryho případě by si to jistě mnozí přáli.

Vynikající režisér, který vlastním tvůrčím egem a velikášstvím přispěl k pádu Nového Hollywoodu. To je Michael Cimino, režisér legendárního psychologického dramatu Lovec jelenů, který mu přinesl Oscara, a podobně slavného westernu Nebeská brána, který se řadí k největším finančním propadákům všech dob. Cimino přišel se scénářem k Nebeské bráně již roku 1971, ale tehdy nemělo žádné studio zájem. Talentovaný tvůrce však nejprve roku 1974 natočil úspěšnou komedii Thunderbolt a Lightfoot a o čtyři roky později se proslavil Lovcem jelenů, který se stal jeho mistrovským dílem. V Nebeské bráně, kterou poté konečně začal natáčet pro United Artists, se režisér snažil překonat za každou cenu - původní jedenáctimilionový rozpočet nabobtnal na tehdy neskutečných 44 milionů a Ciminův perfekcionismus natáčení neúměrně protahoval, což vedlo ke katastrofě. Film vydělal směšných 3,5 milionu dolarů, zcela potopil ikonické studio, které přestalo samovolně fungovat, ambicióznímu tvůrci přinesl Zlatou malinu za nejhorší režii a zcela rozprášil jeho dosud snovou kariéru. Z tohoto pohledu tak Michael Cimino opravdu zůstává režisérem jediného úspěšného filmu, přestože s odstupem času a po vydání 219 minut dlouhé režisérské verze se také na Nebeskou bránu nahlíží jako na pozoruhodné mistrovské dílo.

Jeden z nejvýraznějších herců své generace si režii poprvé vyzkoušel roku 1996, kdy sám přenesl na plátno vlastní adaptovaný scénář s názvem Smrtící bumerang. A byl z toho velký hit, Billy Bob Thornton si právě za scénář odnesl Oscara a další nominace mu připadla za jeho vynikající herecký výkon. Od té doby si vyzkoušel režii ještě třikrát, ale navzdory tomu, že vždy dokázal posbírat relativně hvězdné obsazení, se s dalším úspěchem nesetkal - nohy mu podrazila především drahá adaptace knihy All The Pretty Horses (Krása divokých koní), která v kinech propadla. Zbylé dva snímky, komedie Táta a ti druzí a Co čas nezahojil, už byly promítány v malém počtu kin a mezinárodního věhlasu se nedočkaly.

Oscarový britský herec je divákům znám ze slavných filmů jako Svědek obžaloby nebo Spartakus, ale mezi velké klasiky kinematografie se řadí také jeho jediný režijní počin (nepočítáme-li mysteriózní krimi Man on the Eiffel Tower, na němž se podíleli hned tři filmaři). Lovcova noc představuje od svého vydání 'must-see' záležitost a do historie se zapsala nejen neopakovatelně tajemnou a zlou postavou Roberta Mitchuma s nápisy LOVE a HATE na pěstech ruky, ale také výbornou režií Charlese Laughtona, která vede tento thriller pro nejmenší velmi sebejistě a uchvacuje perfektní prací s osvětlením a stíny. Laughton je tak doslova režisérem jediného filmu, za nějž si zaslouží maximální uznání.

Filmař židovského původu má na svědomí režii několika úspěšných hudebních videoklipů a je rovněž známým dokumentaristou a fotografem. Jeho celovečerní debut Kult hákového kříže s Edwardem Nortonem mu přinesl slávu i kariérní zatracení - přetahování s New Line Cinema o konečném sestřihu značně poničilo jeho pověst, přestože film samotný zaznamenal úspěch a stal se v podstatě kultovním. Další celovečerní počin z roku 2008 Black Transit Water se navzdory přítomnosti herců jako Laurence Fishburne nebo Karl Urban vůbec nepodíval do kin a Tony Kaye se filmovým fanouškům výrazněji připomněl až roku 2011 s dramatem Oddělen - od té doby však jeho tvorba stagnuje a vypadá to, že zůstane navždy spojován jen s jeho kontroverzním debutem.

Autor jednoho z nejmrazivějších protiválečných filmů, který patří ke klenotům sovětské kinematografie, toho za svůj život bohužel mnoho natočit nestihl. Sedmdesátá léta zasvětil náročnému projektu Agónie - konec Rasputina, který ale pro obscénní scény mohl v SSSR vyjít až roku 1985. V ten samý rok také Klimov natočil svůj poslední a zdaleka nejslavnější snímek Jdi a dívej se, po jehož mezinárodním úspěchu byl režisér zvolen Prvním sekretářem filmařské unie v rámci pátého Kongresu sovětských filmařů. Ve funkci setrval dva roky a podle vlastních slov poté ztratil zájem o režírování. Zemřel roku 2003 ve věku 70 let.

Joss Whedon rozhodně není filmařem, který by se flákal a netočil či nepsal zajímavé věci - jako scénárista se ostatně podílel na prvním dílu Toy Story, třetím pokračování Vetřelce či oceňované Chatě v horách, zatímco již devadesátých letech točil seriály jako Buffy, přemožitelka upírů či Angel a po přelomu tisíciletí šéfoval také nesmírně úspěšnému sci-fi Firefly. Právě vesmírnou loď Serenity relativně úspěšně řídil i ve svém celovečerním debutu, ovšem opravdu významného globálního úspěchu se dočkal až díky režii zbožňované úvodní týmovky Avengers, z jejíhož stínu se mu zatím vystoupit nepodařilo. Natočil pravda také druhý a finančně rovněž triumfální díl, ten ale upřímně nestál za moc a po jeho dokončení se Whedon přesunul zpět k televizní tvorbě, přičemž ještě dotáčel vysmívanou Ligu spravedlnosti po Zacku Snyderovi, jemuž tragicky zemřela dcera. Filmovým fandům však tenhle rodák z New Yorku snad ještě znovu ukáže, co v něm vězí.

Asi málokdo by dnes znal jeho jméno, kdyby si ho všemocný George Lucas roku 1980 nevybral, aby se ujal režisérských povinností na zřejmě nejočekávanějším hollywoodském projektu té doby. Irvin Kershner se v průběhu šedesátých a sedmdesátých let zabýval spíše dokumenty a nezávislou tvorbou, což Lucasovi s jeho vrozenou zálibou v nekonvenční kinematografii očividně imponovalo. Impérium vrací úder je dnes hodnoceno jako nejlepší díl legendární série a nemalou zásluhu na tom má právě Kershnerova režie, neboť kmotr Lucas se prý výjimečně ovládal a zkušenému filmaři do práce příliš nezasahoval. Kariéra sympatického tvůrce se však nenastartovala podle očekávání - Kershner sice natočil ještě velký comeback Seana Conneryho v bondovce Nikdy neříkej nikdy, ale jinak stojí za zmínku už jen druhý a nepříliš povedený díl Robocopa. Možná proto, že netoužil být komerčním tvůrcem, Irvin Kershner už ze stínu Star Wars nikdy nevystoupil.

Populární italský komik je znám svými rolemi v Asterixovi a Obelixovi či ve filmech Jima Jarmusche, ale na svědomí má také šest celovečerních snímků coby režisér. Ovšem zatímco pět z nich valný úspěch nezaznamenalo a kritika je nešetřila, Život je krásný z roku 1997 se okamžitě zařadil do zlatého fondu kinematografie a přinesl svému tvůrci Oscary za nejlepší zahraniční film i nejlepší mužský herecký výkon. Jeho další filmy jako Pinocchio a Tygr a sníh už sice tento fenomenální triumf ani zdaleka nepotvrdily, ale jen za hořce úsměvné ztvárnění černočerného tématu holocaustu a za nevídanou show na předávání Oscarů si budeme Roberta Benigniho pamatovat už navždy.

Osudový dotek je všeobecně známým a velmi oblíbeným snímkem, ale vsadím se, že jen pár zarytých fanoušků by z patra vyjmenovalo jeho režisérskou dvojici. Není divu, neboť Jonathan Mackye Gruber a Eric Bress už žádný jiný snímek nenatočili a spojit si je můžeme leda se scénáři k Nezvratnému osudu 2 a 4, popřípadě s filmem Cellular, jehož scénář vylepšovali, avšak v titulcích uvedeni nejsou. Od roku 2006 byli oba showrunnery seriálu Kyle XY a Bress má nyní v plánu hororový válečný akčňák Ghosts of War. Jediným velkým úspěchem ale zřejmě zůstane zmíněný Osudový dotek, kterému se navzdory chabým dobovým recenzím finančně dařilo a diváci jej hodnotí velmi pozitivně, jak nasvědčují čísla nejen na naší databázi, ale také na CSFD či IMDB.

Dnes osmaosmdesátiletý Ted Kotcheff byl během své kariéry relativně plodným tvůrcem a jeho snímek Zapadákov z roku 1971, který představuje australský venkov jako propocené beznadějné peklo, je významnou součástí tamní filmové kultury. Mezinárodního věhlasu se však tomuto tvůrci dostalo až o 11 let později, kdy se ocitl u zrodu jednoho z nejikoničtějších akčních hrdinů historie. Rambo: První krev je dodnes velmi oblíbeným a funkčním snímkem, který řeší poválečnou společenskou nedůvěru a psychické břímě veteránů na pozadí jednoduchého a fyzického akčního příběhu. Rambo se stal okamžitým fenoménem a k dnešnímu dni se představil už v pěti celovečerních filmech, zatímco Kotcheff, který dokázal vtisknout látce přesvědčivý traumatický nádech, už nikdy takový úspěch nezopakoval a po přelomu tisíciletí se věnoval už jen seriálu Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti.

Rodák z anglického Surrey začínal jako divadelní režisér a tvůrce reklam, když dostal skrze známého nabídku na režii filmové adaptace románu Rituál. Nezkušený, byť už v té doby čtyřiačtyřicetiletý filmař dostal k dispozici herce formátu Christophera Lee či Edwarda Woodwarda a natočil jeden z nejvíce znepokojivých thrillerů osmdesátých let, opředený zvláštní folklórní atmosférou a mrazivou šokující pointou. Rituál se stal zaslouženým kultem, na který už se Hardymu nikdy nepovedlo navázat. V osmdesátých letech natočil jen neznámý thriller Fantasist a uchýlil se spíše ke psaní románů - a právě adaptace jeho knihy The Wicker Tree měla roku 2011 na původní Rituál přímo navázat (do vedlejší role se dokonce vrátil Christopher Lee), ale výsledek dopadl až tragicky. Robin Hardy zemřel roku 2016 a v paměti filmových fanoušků zůstane jako režisér jediného skvělého filmu.