Jakub "lamps" Vopelka

Válka ve Vietnamu. Každý o ní určitě slyšel a téměř každý viděl alespoň jeden hollywoodský snímek, který právě pod toto tematické zastřešení zavítal. A že jich za ta léta vzniklo. Apokalypsa, Lovec jelenů, Četa, Olověná vesta, Údolí stínů a ostatně i Forrest Gump - všechno díla, jejichž zhlédnutí i naprosto nezainteresovaným divákům napoví, že bojovat s partyzánskými žluťásky uprostřed nevlídné džungle bylo pro americké mariňáky peklem na zemi, z něhož si odnesli doživotní psychické následky. Unikátní sedmnáctihodinový dokument s jednoduchým názvem The Vietnam War vám nyní může povědět mnohem, mnohem více.

Sedm let po chladnokrevném norském masakru, jenž otřásl celým světem, vznikají souběžně hned dva snímky, které se dané události z různých perspektiv věnují. Norský zástupce Utøya 22. juli aplikoval extrémně naturalistický přístup a sledoval dění na samotném ostrově, kde Andres Behring Breivik nelítostně zastřelil 69 nevinných dospívajících, bez střihu a v reálném čase. Před pár dny si pak premiéru na Netflixu odbylo očekávané zpracování od věhlasného režiséra Paula Greengrasse, známého tvůrce zběsile sestříhaných akčních filmů či polodokumentárních dramat dle skutečných událostí (Let číslo 93, Kapitán Phillips, Krvavá neděle). Jak to dopadlo?

Jako pasivnímu uživateli instagramu, na němž má herečka Rachel McAdams slušnou řádku fanouškovských profilů, se mi už dobrého půl roku dostávají k potěše upoutávky, v nichž se kanadská kráska vášnivě líbá s její jmenovkyní Rachel Weisz. Snímek Neposlušnost, který svedl obě mé velmi oblíbené herečky dohromady, jsem si nemohl nechat ujít. A zklamaný z něj rozhodně nejsem.

Jméno Johna Gottiho náleží do společnosti nejvěhlasnějších gangsterů americké historie. Na vrcholu sil se mohl opájet velkou mocí, bohatstvím a všeobecným respektem ze strany mafie i mnoha obyvatel New Yorku, které si získal svým šarmantním vystupováním a podlézavými činy. Přesto ho nakonec stihl nezáviděníhodný osud psance. Jeho bezesporu lákavý životopis nyní inspiroval hollywoodského matadora Johna Travoltu, jenž si zase po několika letech usmyslel, že se chce stůj co stůj vrátit mezi uznávanou hereckou smetánku. Kromě hlavní role zastřešil ambiciózní projekt také jako producent a není pochyb o tom, že výsledné fiasko ho bude hodně bolet.

Filmy, v nichž v hlavní roli figurují velký dům a skupinka zdánlivě obyčejných rezidentů, kteří se postupně proměňují v děsivý protipól ideálních spolubydlících, mám poměrně dost rád. Do téhle skupinky lze zařadit například méně známý, avšak naprosto skvostný horor Davida Cronenberga Červi z roku 1975 nebo koneckonců i legendární Osvícení Stanleyho Kubricka.

Milovaný režisér Steven Spielberg je díky své filmové tvorbě v podstatě sám synonymem zámořské popkultury. Na jeho dobrodružných skvostech jsem stejně jako miliony dalších diváků šťastně vyrůstal, a když jsem poprvé uviděl upoutávku na epickou scifárnu Ready Player One, tedy na adaptaci románu založeného kompletně na popkulturních odkazech a vzorcích, začal jsem horečně odpočítávat dny do premiéry. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že pokud má někdo skloubit tuny filmových a videoherních referencí do příběhu, který chytne za pačesy jak audiovizuálně, tak i po dějové stránce, je to právě neomylný Spielberg.

O společnosti Netflix bylo poslední dobou napsáno opravdu hodně a dá se předpokládat, že její fanouškovský potenciál ještě poroste. Internetový gigant chrlí jeden zajímavý projekt za druhým a za jistých okolností se může v blízké budoucnosti stát nebezpečným soupeřem pro kinaře, kteří budou sice vždy nabízet kvalitnější zvukový i obrazový zážitek, ale pohodlnost řady konzumních diváků, jež si mohou pustit výrobek Netflixu pěkně a levně v obýváku, dost možná rozhodne. Ty jisté okolnosti konkrétně znamenají, že výrobky musí být kvalitní a koukatelné - u seriálů se to společnosti bezesporu daří, ale na filmového Občana Kanea se zatím jen toužebně čeká. A nejnovější The Outsider na tom v žádném případě nic nezmění.

Že je western v podstatě přežitým žánrem, o tom už pěknou řádku let nemohou být větší pochyby. Kina sice čas od času zaplaví sympatické reminiscence jako Vlak do Yumy (2007), Opravdová kuráž (2010), Nespoutaný Django (2012) nebo loňský Brimstone (který do české kinodistribuce bohužel nasazen nebyl), ale jsou to už jenom osamělé výstřely, které diváckou přízeň trefují čím dál méně. Režisér Jared Moshe zkusil své štěstí s komorním příběhem o stárnoucím a nepříliš bystrém pistolníkovi, který se vydává pomstít vraždu svého dlouholetého přítele, ale navzdory více než solidnímu hereckému obsazení díru do světa rozhodně neudělal.

Guillermo del Toro je rozhodně velmi zajímavý tvůrce. Na jednu stranu působí jako narativní anarchista, který zapojuje do svých příběhů nespočet bizarních a netradičních vzorců, ale ve skutečnosti se jedná o nadaného klasického vypravěče, jenž umí svou sebejistou režii pouze nápaditě okořenit o různé žánrové odkazy a odvážná, pro někoho možná rušivá vizuální řešení. Celkově platí, že každý jeho snímek měl doposud něco do sebe (dokonce i mlácení Kaiju stometrovými roboty v sobě neslo drtivou dávku nostalgie a nadšené úcty k dnes lehce zaprášeným vyprávěcím vzorcům velkých blockbusterů), a nyní nezbývá než uznat, že novinka Tvář vody se hrdě přiřazuje ke Guillermovým vůbec nejkrásnějším a určitě nejprocítěnějším dílům.

Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Už je to deset dlouhých let a nějakých dvacet dní navrch, co americká kina neočekávaně přepadlo přerostlé ušaté monstrum ve found footage hororu Cloverfield, u nás "originálně" přejmenovaném na Monstrum.