Recenze #2: Ready Player One: Hra začíná - Svatý grál popkultury na velkém plátně

Román Ready Player One od Ernesta Clinea z roku 2011 se stal rázem kultovním. Tehdy devětatřicetiletý autor dokázal působivě namíchat tematickou směs, která byla až příliš lákavá na to, aby okamžitě neslavila celosvětový úspěch. Dystopickou vizi budoucí společnosti, tedy motiv hojně využívaný a oblíbený, okořenil o přítomnost virtuální reality zvané OASIS, kam se může zadarmo dostat každá ztrápená lidská bytost a kde je možné bez nadsázky všechno - a jelikož autor tohoto kybernetického vesmíru, geniální programátor James Halliday, silně ujížděl na kultuře amerických osmdesátých let, v nichž jako dítě vyrůstal, je OASIS doslova narvané postavičkami a prostředími z různých filmů, knih či počítačových her. A to byla hned dvojitá trefa do černého - nejenže každý velký fanda kinematografie osmdesátých let prostě musí knihu zbožňovat, ale především virtuální realita představuje toužebný sen současné civilizace, jejíž vývojový vrchol už byl s největší pravděpodobností pokořen a antiutopický charakter blízké budoucnosti není úplně vyloučenou alternativou.

Kniha je nejen příběhem o boji za ohrožovanou realitu skutečnou, kde navzdory všem negativům zkrátka dostaneme jediné slušné jídlo, ale také obsáhlým obrazem reality umělé, jejíž zákonitosti a funkce Cline detailně popisuje prostřednictvím hlavní postavy, náctiletého uťáplého nerda Wadea Wattse. Film by samozřejmě takové kvantum informací těžko vměstnal do dobrodružného rodinného příběhu, takže se zcela pochopitelně vydává jednodušší a ryze spielbergovskou cestičkou. Vše se točí výhradně kolem soutěže o zlaté vejce, kterou Halliday (Mark Rylance) před svou smrtí vyhlásil a která z vítěze udělá jeho dědice a nejbohatšího člověka planety. Cesta k triumfu vede skrze nalezení tří klíčů ukrytých porůznu v rozlehlé OASIS, k čemuž libovolný uživatel potřebuje drtivou dávku geekovského umu a znalosti osmdesátkové kultury - a je to právě Wade Watts (Tye Sheridan) s partičkou čtyř kyber-přátel, kteří se dostávají ve hře nejdál a musí soupeřit o osud celého světa proti všemocné společnosti IOI v čele se ctižádostivým Normanem Sorrentem (Ben Mendelson), jenž chce "Easter Egg", tedy v podstatě absolutní ekonomickou globální dominanci, získat za každou cenu.

Scénář je oproti knize nejen logicky zredukovaný, ale i celkově pozměněný, přizpůsobený jednak sevřenějšímu vyprávění, jednak aktuálním měřítkům populární blockbusterové podívané. A já mohu ihned radostně prohlásit, že naprosto každá změna mi přišla ukrutně k chuti a do celkového konceptu mi bezchybně zapasovala. Spielberg především opět potvrdil, že v jeho rukách i sebevíc digitálně vyhlížející atrakce nefunguje bezpáteřně a nepůsobí přesyceným dojmem. Od úvodního, takřka nadsmyslového představení OASIS a vyloženě orgastické akční sekvence se vyprávění stabilizuje v rovině, kde je Steven dlouhodobě nepřekonatelný - boj jedince, respektive skupinky rebelů proti zdánlivě neporazitelnému nepříteli, vykreslení osobních linií s dominantním prvkem rodičovské absence a klíčící lásky a důmyslné protínání osobních a "pracovních" linií příběhu. Navzdory objektivní délce je tempo konstantní a film zvládá celý systém složitého fikčního světa plnohodnotně popsat, aniž by se v jediném momentě začal uchylovat k nudnému okecávání nebo narcistické prezentaci toho, jak hustě to celé na pohled působí. Čím více je divák ponořován do děje, tím více se dozvídá také o světě nebo minulosti postav - scénář promyšleně přeskakuje z Wadeova vyprávění v první osobě k nezúčastněnému pozorování záporného subsvěta a daří se mu celé schéma nastavit tak, aby každá scéna odrážela nápaditý paralelismus mezi děním v reálném a virtuálním světě. Ať už jde o milostnou aférku mezi Wadem a Samanthou (Olivia Cooke) nebo o odboj proti IOI a Sorrentovi, vše koření v OASIS a postupně přebíhá do reality, což Spielberg posiluje nápaditými prostřihy mezi oběma liniemi a vtipným blbnutím s pozicemi jednotlivých postav alá Počátek. A neustálému odvíjení příběhu slouží i jinak převážně informační flashbacky kolem Hallidaye a jeho kolegy Morrowa (Simon Pegg), z nichž se chytře udělalo další vodítko k vítězství ve hře.

A doslova jsem žasl nad tím, jak si starý pardál Spielberg dává všechny ty monumentální akční pasáže vysloveně na pána. Už otevírací akce neskutečně strhne a pohltí jenom tím, jak je promyšleně koncipována v dlouhých záběrech, které vždy zaostří přesně tak, aby divák nepřišel o to nejdůležitější. A stejně tak u všech ostatních scén je znát, že jsou výplodem obdivuhodné fantazie, a jejich inscenace si sama říká o to, abych na RPO zamířil do kina ještě minimálně dvakrát - což je ostatně povinností už kvůli tomu zřejmě nejočekávanějšímu, kvůli těžkotonážní náloži všech vtipných odkazů. Těch je samozřejmě pěkná hromada, ale i v tomhle ohledu mě velmi potěšilo, že Steven jimi nikdy nezačne zbytečně zahlcovat a drží si svůj typický autorský rukopis. A vyloženě jsem slintal nadšením, když zdaleka nejdelší poctě se dostalo mému nejoblíbenějšímu filmu ever, Kubrickovu geniálnímu a bohužel u nás nepříliš zmiňovanému Osvícení (1980).

Výtky? Určitě je škoda, že nejúžasnější sekvence filmu se nenachází v závěru, nýbrž v prvních dvaceti minutách. A samozřejmě bude mnoha divákům vadit, že je to přecpané těmi nejprofláklejšími klišé a že se to ani nesnaží nikterak překvapit. A určitě by neuškodilo ještě více nadhledu a verbálního humoru... Pro mě každopádně obrovská filmová láska na první pohled, která mi udělala každičkou filmařskou volbou takovou radost jako málokterý drahý velkofilm posledních dvaceti let. Zamiloval jsem si OASIS, zamiloval jsem si ten návykový pocit těžké nostalgie a zamiloval jsem si minimalistické herectví Marka Rylance, který povýšil nerdovského Hallidaye na ikonickou filmovou figurku a jehož mám momentálně zapsaného mezi osobními hereckými esy. Určitě se nejedná o snímek bezchybný, ale pro každého, kdo se zhlédl v matičce kinematografii podobně osudově jako já, se musí jednat o nádherný a radostný zážitek. 

Hodnocení: 90%