Recenze #2: Tvář vody - Netvor z černé laguny potkává lásku na celý život

Už v případě obou dobrodružstvíHellboye (které mám hodně rád) a také v Pacific Rim (který beru jako jednoduše zábavné guilty pleasure) se naplno prokázalo, jak moc je del Toro zažrán do mytologie jím vedených příběhů či fiktivních postav a jak miluje původní komiksy, respektive klasické monster filmy a heroické sci-fi o boji s mimozemskou invazí. Tvář vody na tenhle respekt a lásku k řemeslu a kinematografii navazuje v tom nejlepším slova smyslu a přináší příběh, který nemusí a ani nechce být originální v širších dějových souvislostech, ale pokud má divák trochu nakoukáno a pochopí nostalgický rozměr snímku, může si ho opravdu náramně a nerušeně užít. V centru pozornosti stojí nesmělá němá žena Elisa (Sally Hawkins), která ve volnu tráví čas se svým starším spolubydlícím Gilesem (Richard Jenkins) a pracuje jako uklízečka v budově vládních laboratoří, kam jednoho dne dopraví záhadného vodního tvora, vzdáleně podobného člověku. V tu ránu se rozehrává jednak křehká romantická linie mezi dvěma napovrch rozdílnými, avšak v nitru podobně osamělými bytostmi, jednak politické vládní machinace mezi USA a Sovětským svazem o nadvládu nad tvorem, jehož v Amazonii uctívali domorodci jako božstvo. Důležitou figurkou je přitom ještě nesmlouvavý agent Strickland v podání Michaela Shannona, který netvora chytil a přivezl a který neváhá obětovat vše, aby dostál zájmům svým a svých nadřízených.

A jak je u filmů nadaného tvůrce z Guadalajary zvykem, opět se jedná o audiovizuálně nesmírně uhrančivý a do posledního detailu propracovaný zážitek, který pokud posbíral loni nějakou konkurenci v měřítkách uspořádání mizanscény či práce s kamerou a zvukem, tak maximálně v Blade Runnerovi a Dunkerku. Klavírní motivy Alexandra Desplata celou dobu hladí po duši a soustavně vytváří hutnou melodramatickou atmosféru. Stejně tak dobře fungují i zvukové efekty a přelévání zvukové stopy napříč scénami, což zesiluje jejich soudržnost a vyrovnanost vyprávěcího rytmu. Prostorové rozvržení scén a střihové postupy jsou také na špičkové úrovni a celkově na každém záběru je vidět, že je výsledkem pečlivé přípravy a chytrého režijního doteku.

Ale v žádném případě to není tak, že by divák nepřetržitě sledoval hluchou přehlídku řemeslného mistrovství, která by zastiňovala narativní vývoj - naopak, del Toro předkládá inteligentní příběh z ranku té nejklasičtější hollywoodské výpravy, kde každá atrakce podléhá systému díla a styl je ve většině případů standardně "neviditelný". Dobře se pracuje s postavami, z nichž není jediná tuctová či nezajímavá, a děj se odvíjí logicky, správně zaklapává všechny linie i motivace a v závěru napínavě zachází s deadlinem, jenž spojuje cíle kladných i záporných postav. A jak bylo řečeno, ze všeho čpí inspirace klasickými snímky padesátých let, podle nichž je celý scénář poskládán - především vévodí proslulý Netvor z Černé laguny (1954), od něhož přejímá zdejší tvor i nápadnou fyzickou podobnost a mohlo by se zcela bez problémů jednat o volný sequel (netvor z padesátek žil také v Amazonii). Ale jsou tu také prvky tradičních literárních příběhů jako Kráska a zvíře a každého praští do očí přítomnost špionážní linie, která tu sice působí nepatřičně, ale záměrně odkazuje k další tematické dominantě kulturních padesátých let - studené válce. 

Del Toro přejímá od celé salvy starých monster filmů základní poselství, že v prvé řadě člověk je svým chováním a vlivem odpadním artiklem matičky Země, které zručně obohacuje pro někoho hodně svéráznou romanťárnou a špionážní partií, v níž nechává lidem šanci ukázat, že někteří si ještě pořád na morálním smetišti žít nezaslouží. A nesmím zapomenout, jak mu v tom všem pomáhají vynikající herci - ani ne tak Sally Hawkins, která je prostě s jejím naivním kukučem jenom dobře obsazená, ale hlavně tradičně démonicky charismatický Shannon, prostořeká Octavia Spencer a konečně naprosto skvělý Richard Jenkins, který je jako figurka k serióznímu odlehčení úplně boží.

Ve finále bych tomu vlastně mohl napálit 90% a obhájit si je, ale přeci jenom bych uvítal trochu kratší stopáž a vystřihl pár scén, které jsou sice působivé, avšak děj zastavují a slouží výhradně k prohlubování emocí - což není špatně, ale dostáváme se tím k dalšímu problému, totiž že reálné emoce a sentiment v příběhu o nejdříve citovém, postupně i sexuálním vztahu dospělé ženy a přerostlé žáby prostě úplně nefungují. A ještě zkrátka pokulhává to protlačování problematiky studené války, které se dá ospravedlnit povinností vůči kulturním a tematickým vzorcům, k nimž vyprávění odkazuje, ale ve vztahu k celému dílu působí dva hrdí soudruzi zkrátka mimózně a jejich slabé motivace jsou předváděny skrze bídně vykreslenou postavu kolaborujícího doktora/vědce.

Rozhodně však velmi příjemné filmové pohlazení, které potěšilo jak nádherně odvyprávěným sci-fi příběhem z dob, kdy nebylo potřeba zahlcovat diváka efekty, tak i kreativním stylistickým rukopisem, který zvládá příběh nenásilně upgradovat na dnešní divácké požadavky. Ještě nedávno jsem se vztekal, proč nedostal Dunkerk více Glóbů a oscarových nominací, ale teď se nebojím prohlásit, že minimálně Guillermo, Desplat, kameraman Laustsen (pokud akademici nepřekvapí a konečně neocení Deakinse) a možná i Jenkins si svého zlatého plešouna zaslouženě uzmou.

Hodnocení: 80%