Recenze: 22 July - masakr na Utoyi tentokrát v režii mistra filmových rekonstrukcí

Na 22 July jsem se moc těšil z více rozličných důvodů. Jednak se jedná o projekt mazáckého šikuly Greengrasse, který patří k nejzajímavějším filmařům posledních 15 let a ve strhujícím stylu by dokázal natočit snad i debatu v poslanecké sněmovně. Ruku v ruce s tím mě živila naděje, že oblíbený i proklínaný Netflix konečně vyprodukuje opravdu světový celovečerák, který mu pomůže získat respekt nejlepších světových tvůrců (a to je za dveřmi ještě údajně famózní Roma od Alfonsa Cuaróna). A konečně jsem byl zvědav i jako divák, který se chce o popisovaných událostech prostě dozvědět více.

Snímek se svou strukturou a poselstvím značně liší od zmíněného konkurenta. Greengrass dle očekávání znovu navozuje dojem dokumentárního příběhu, který se pokouší o okolnostech i následcích Breivikova řádění vyjádřit co možná nejkomplexněji. Důraz není kladen na samostatný vývoj postav a eskalaci napětí prostřednictvím jejich utrpení, nýbrž na paralelní vývoj více linií, které utváří plnohodnotnou rekonstrukci činu, jenž zasáhl doslova celé Norsko s jeho politickými a morálními kodexy. Samotný akt se odehraje již v úvodních minutách, kdy režisér aplikuje jeho oblíbený model sbíhání postav v rychlém křížovém střihu, takže komplexní rozsah vyprávění (od dětí v napadeném kempu přes rodiče až po ministerského předsedu) je ihned předznamenán. Akce se následně rozdělí mezi dvě hlavní linie (Breivik se svým advokátem a těžce raněný chlapec Vijar se svou rodinou), přičemž se občas rozšiřuje o podpůrné motivy, které zvýrazňují vzájemné propojení hlavních aktérů a osvětlují politický rozsah činu (výhružný telefonát advokátovi, aby byla vyzdvižena podstata demokracie pomáhat všem, přestože si to nezaslouží). Postavy se opět sbíhají k závěrečnému soudnímu přelíčení, kde především vrcholí konfrontace mezi neonacistickým postojem zastupovaným Breivikem a humánním demokratickým smýšlením, který zastává přeživší Vijar. Právě mezi nimi je v průběhu veden nejdůležitější paralelismus - v úvodu jeden těžce poznamená osud druhého, a zatímco Breivik je ve vazbě izolován jako společenské monstrum, zdeformovaný Vijar se přesně takové budoucnosti obává a snaží se jí čelit.

Greengrass tak promyšleným narativním schématem opět nahrazuje záměrnou absenci subjektivity a emocionality, které nechává průchod snad jen v několika scénách s Vijarovou rodinou. Chladný přístup umocňuje i zvolený polodokumentární styl s roztěkanou kamerou a poměrně malým množstvím detailů, který ozvláštňuje pro tento žánr netypický rychlý střih. Ale v tomto ohledu bych přece jenom uvítal, kdyby se režisér rychle vrátil k postupně gradujícím příběhům, které by jeho zběsilé tempo rozumněji ospravedlnily a zužitkovaly - tady se musí Greengrass pořád trochu držet při zemi a v součtu se jedná zřejmě o jeho stylisticky nejméně podnětné dílo.

22 July je však rozhodně inteligentním a sugestivním vyobrazením hrozivého lidského činu, které útočí na kořeny demokracie, ale zároveň ukazuje šílenství těch, kdo se je snaží násilně podrývat. Interpretačně sice diváka tlačí k tomu jedinému správnému východisku, ovšem svým komplexním přístupem ho nutí zamyslet se nad tím, kam vlastně jako lidstvo směřujeme a čeho všeho jsme schopni. Navzdory nemožnosti napojit se na psychiku postav jde o silný zážitek, který skrze traumatizování úvodního neštěstí ukazuje nelichotivou tvář dnešní rozpolcené, ve strachu žijící Evropy. A to i přesto, že má neodmyslitelnou tendenci problémy zobecňovat.

Hodnocení: 85%