Carl Theodor Dreyer

Po matce švédského původu, záhy osiřel, vychován adoptivními rodiči. Vystřídal různá zaměstnání, od I9I2 redaktorem mezititulků, prošel všemi filmovými profesemi, od 1918 režie. Nejvýznamnější dánský filmař C.T.Dreyer natočil v prvních osmi letech své režijní činnosti osm dlouhých hraných filmů, zatímco v dalších třech desetiletích pouze pět - zejména pro potíže s producenty a nepochopení své vizionářské tvorby Zmíněné první období znamená učňovskou a experimentální tvorbu, v níž se projevuje vliv jeho vzorů Griffitha, Sjöströma, Stillera a Murnaua, jejichž dílo důkladně studoval. Už od prvních snímků si vybírá neprofesionální představitele jakožto ?typy" podle fysiognomie, nalezneme tu i typické Dreyerovské tváře hrdinů na pozadí bílých stěn a velké detaily Později se objevují jízdy kamery, které rozkládají svým nepravidelným tempem a měnícím se směrem skupinové výjevy na souvislý sled velkých detailů. To vše rozvinul ve svých posledních pěti filmech, které jsou těžištěm jeho tvorby: Utrpení Panny Orléanské, Upír, Den hněvu, Slovo a Gertrud. Tématem, které ovládá Dreyerův svět, je především utrpení. Nevidí je negativně, znamená pro něj účast člověka na utrpení Krista. Na Kristově utrpení mají účast mučedníci jako jsou Jana z Arku, lékař který se udusí v mlýně moukou v Upírovi, ?čarodějnice" ve Dni hněvu, kterou upálí jako Janu, Inger, která zemře při porodu ve Slově. Je to svérázné křesťanství, které ústí do opozice vůči církvi, což se zdá být vlivem Kierkegaarda, jehož cituje hrdina filmu Slovo. V tomto filmu probudí slovem ze smrti vysmívaný blázen, který se však považuje za Krista a proklíná církev ?která mne zabila v mém vlastním jméně". Dryerův styl je stylem svědectví. Duši hrdiny vydává na pospas kameře, takže by se u něj dalo mluvit o dokumentárním filmu o duši. Tvář jako zrcadlo do duše je Dreyerovým nejdůležitějším tvárným prostředkem. Dreyer žádal, aby se herci vybírali podle duchovní příbuznosti s charakterem, který mají hrát, aby se duše člověka dala rozpoznat podle výrazu jeho tváře. Tak jako umí Dreyer přiblížit divákovi to, co je mu vzdálené, tak mu záměrně odcizuje důvěrně známé: například ve Slově je to obraz selské jizby, působící stejně chladně a strnule jako její obyvatelé... Je to blízkost nepojmenovatelného, Božího utrpení, smrti, zázraku, které způsobí, že se realita v Dreyerových filmech zdá tezí, což je právě charakteristické pro jeho realismus. Milan Lička Filmový historik a publicista, pracuje v Národním filmovém archivu. Po matce je švédského původu. Začínal jako úředník v dopravní společnosti, záhy ale místo opustil a psal divadelní kritiky, nejprve do provinčních časopisů, později do hlavních kodaňských deníků Berlingske Tidende a Extrabladet. V roce 1912 navázal styk s filmem jako autor titulků u společnosti Nordisk, později, do r. 1918, prošel takřka všemi obory filmařské praxe. V roce 1918 také natočil svůj první film President (Prasidenten) podle románu Karla Emila Franzose. V roce 1920 následoval film Listy ze satanovy knihy (Blade af satans bog) inspirovaný Griffithovou Intolerancí, který líčil epizody z dějin naší civilizace a byl plný pateticky vyznívající symboliky. Koncem téhož roku ve Švédsku vznikl Čtvrtý sňatek paní Margarety (Prästänkan) natočený v norských exteriérech pod znatelným vlivem Sjöströmovým a Stillerovým. Roku 1921 zfilmoval pro německou výrobnu drama Miluj bližního svého (Die Gezeichneten - Elsker hverandre), v roce 1922 pohádkový příběh Byl jednou jeden (Det var engang). V roce 1924 natočil opět v německých ateliérech psychologické drama Michael, v němž poprvé zobrazoval duševní stavy detailními záběry kamery, roku 1925 v Kodani snímek Pán domu aneb Tyranův pád (Du skal are din hustru), realisticky natočenou komedii z prostředí měšťanské rodiny, a koncem téhož roku v Norsku film Glomdalsbruden (Nevěsta z Glomdalu) podle norské lidové pověsti. V letech 1927-28 vytvořil v Paříži Utrpení Panny orleánské (La Passion de Jeanne d'Arc) líčící průběh procesu a upálení legendární hrdinky formou detailních záběrů tváří soudců a obžalované s nezapomenutelným hereckým výkonem Renée Falconettiové a mistrovskou kamerou Rudolfa Matého. Roku 1931 založil vlastní studio, pro něž natočil v Paříži a v Berlíně film Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (Vampyr - Der Traum des Allan Grey) podle povídky Sheridana Le Fanu. Celých dalších jedenáct let nenalezl možnost natočit jediný dlouhý hraný film. Krátký čas pracoval pro Johna Griersona v Anglii, v severní Africe připravoval film pro francouzského výrobce, nakonec se však vrátil do Kodaně k novinářskému povolání a v roce 1942 natočil dva krátké filmy Modrehjalpen (Pomoc matkám) o svobodných matkách a Vand (Voda) o zavedení vody ke statku. Teprve 1943 mohl natočit další dlouhý hraný film Vredens dag (Den hněvu). Koncem roku 1944 natočil ve Švédsku podle vlastního scénáře film se dvěma herci Tva människor (Dva lidé) dokončený a sestříhaný proti Dreyerovým intencím. V roce 1947 pak vznikl krátký film Landsbykirken (Venkovský kostel) o historii dánské církevní architektury. Poté spolupracoval jako scenárista na dokumentárním snímku Thorbena A. Svendsena Život s dobrým koncem (De gamle) o státní péči o přestárlé a v roce 1948 natočil Vandet pa landet (Putování po venkově) pro sérii dokumentárních filmů o Dánsku a krátký hraný snímek De naede fargen (Přišli včas) podle povídky Johannese V. Jensense. O rok později vytvořil dokument o známém dánském sochaři Thorvaldsen, pak spolupracoval s Otto Scharym jako střihač na filmu o historii dánského rozhlasu Radioens barndom (Dětská léta rádia). V roce 1950 natočil snímek o nejdelším dánském mostu Storstromsbroen a napsal scénář k filmu Jorgena Roose Shakespeare og Kronborg (Shakespeare v Kronborgu) o historii královského zámku v Kronborgu. Roku 1954 natočil krátký film Et slott i et slott (Zámek uvnitř zámku) a byl autorem scénáře filmu Paula Banga Ronnes og Nexos genopbygning (Znovuvýstavba měst Ronne a Nexo). V témže roce natočil svůj další dlouhý hraný film Ordet (Slovo) podle díla dánského spisovatele Kaj Munka, umučeného nacisty. (Munkův námět byl zfilmován již 1943 ve Švédsku v režii Gustafa Molandera). Slovo získalo roku 1955 Velkou cenu benátského festivalu, která byla zároveň uznáním Dreyerova celoživotního díla. V roce 1956 natočil Bent Barfod podle Dreyerova námětu krátký dokumentární film Noget om norden (Něco o severu). Dreyer se pak marně snažil získat zájem výrobců o natočení velké životopisné fresky o Ježíši Kristovi, k níž měl již delší dobu napsaný scénář, a kterou chtěl natočit na autentických místech v Izraeli. V roce 1964 zfilmoval s kameramanem Henningem Bendtsenem divadelní hru strindbergovského ražení Gertrud napsanou v desátých letech Hjalmarem Söderbergem. Film působivě ztvárnil atmosféru z let před první světovou válkou, byl však pro pomalé tempo diváky prakticky odmítnut. Kritikové jej ale pokládají za vyvrcholení Dreyerovy umělecké dráhy. (Brož, J. - Frída, M.: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z). Československý filmový ústav, Praha 1977. 28. Letní filmová škola