Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli

Těchto 40 filmů si představíme ve 4 článcích bez jakéhokoli feministického či sociálně-kulturního kontextu - záměrem je především poukázat na skutečně hodnotná a inspirativní kinematografická díla, která se primárně zaměřují na ženský element a dokáží plnohodnotně nahradit dogmatizovanou mužskou dominanci, aniž by jen samoúčelně deklamovaly svůj feministický tón. Vybíral jsem díla žánrově i tematicky různorodá, která přináší výrazný a inspirativní druh hrdinek, a zároveň díla taková, jaká lze považovat za umělecky a kinematograficky přínosná. Ruku na srdce, výčet kanonických filmových děl je na první pohled přeci jen charakterizován primárně mužskými příběhy od mužských tvůrců, a tak je příhodné trochu zašťourat a zmínit ty známé a respektované tituly, které dávají na odiv ženské vlastnosti, problémy, touhy i odvahu. V této části nás čeká druhá desítka adeptů.

Režie: Victor Fleming, George Cukor

Pokud bereme v potaz inflaci, tento veleslavný melodramatický opus z konce třicátých let neochvějně kraluje žebříčku nejvýdělečnějších filmů historie (z pohledu výše utržené sumy, nikoli vzhledem k poměru nákladů a zisků). Svého času šlo o celonárodní kulturní událost, na níž lidé chodili s nadšením opakovaně, a především titulní herecká dvojice získala nesmrtelný hvězdný status. Ani ne tak Clarke Gable, který už platil za velkou hvězdu dávno předtím, jako spíše mladá a čarovně charismatická Vivien Leigh, která v obřím konkurzu vyhrála hlavní ženskou roli Scarlett O'Hara. Roli, jež se bezesporu řadí k těm vůbec nejikoničtějším a nejdůležitějším ženským partům historie a která táhne celý čtyřhodinový vypravěčský kolos na svých bedrech stejně suverénně, jako podpůrný švihák Gable sarkasticky nadzvedává obočí. Ačkoli se Scarlett obzvláště v úvodu jeví jako poněkud panovačná a nepříliš sympatická postava, která je členkou bohatého klanu a má o sobě vysoké mínění, její přerod v silnou osobnost v průběhu všudypřítomné občanské války a v milující manželku i matku působí velmi přesvědčivě. Jih proti Severu je ostatně ryzím prototypem hollywoodského výpravného velkofilmu, který se jen neopájí svými technickými možnostmi, ale v prvé řadě pojednává o svých hlavních hrdinech a do popředí staví jejich vývoj, ne jehož pozadí se odehrávají velké historické události. A vývoj i charakter Scarlett O'Hara v podání krásné a talentované Leigh zkrátka diktuje okamžitou kinematografickou legendu.

Režie: Jonathan Demme

Jeden z nejlepších a filmařsky nejkreativnějších krimithrillerů devadesátých let možná nejvíce energie čerpá z ďábelského výkonu Anthony Hopkinse, jenž za 16 minut před kamerou v kůži Hannibala Lectera zanechává dojem, že prostupuje doslova celým filmem, ale srdcem i duší tohoto napínavého příběhu je samozřejmě vyšetřující agentka Starlingová s nevinnou tváří Jodie Foster. Co se na první pohled jeví jako přímočaré vyprávění o pátrání po šíleném masovém vrahovi s pomocí ještě šílenějšího masového vraha, je ve skutečnosti psychologicky hutným zobrazením podceňované ženy v bestiální mužské společnosti - Starlingová je mladá 'teoretička', která se zatím pouze zacvičuje a nemá zkušenosti z terénu, když je vhozena do společnosti Lectera, jenž se sám pasuje do role vyšetřovatele a pomáhá odhalovat její utajované vnitřní zkušenosti a pohnutky. Odhodlaná agentka bývá v průběhu filmu často doslova obklopena muži (všimněte si jejího uvěznění mezi mužskými policisty v obývacím pokoji, kde ji opouští Crawford, těsně před prohlídkou mrtvoly) a skrze ní odhalujeme souvislosti hrůzného případu i okolního světa jako takového stejně, jako je nám ona představována skrze úlisného psychologa Lectera. Jonathan Demme odvedl při adaptaci skvělého románu vskutku senzační práci a plně zachoval psychologickou vytříbenost, kterou zároveň funkčně zvýraznil až hororovou inscenací a nepolevující atmosférou morální zkázy a fyzického hnusu.

Režie: Quentin Tarantino

Za vrcholné emancipační dílo Quentina Tarantina bývá celkem pochopitelně označováno Kill Bill (oba díly budeme brát jako jeden film, jak to ostatně zamýšlel i sám Quentin), ale cesta pomstychtivé krvavé nevěsty je přeci jenom více narcistickým sebeukájením zapáleného cinefila, jemuž o ženské cítění zase tolik nejde. Zato jeho dřívější Jackie Brownová, která uzavřela Tarantinův impozantní tvůrčí přínos do devadesátých let, je v tomto ohledu o něco napřed. V hlavní roli s Pam Grier, zapadlou hvězdou řady pokleslejších blaxploitation filmů sedmdesátých let, vypráví Tarantino příběh o letušce, která se rozhodne postavit na vlastní nohy a kompletně setřást svou temnou minulost, nebezpečného dealera i policejní vyšetřovatele. Nezapomíná se přitom na tradičně peprné dialogy, které obstarává živelný záporák Samuel L. Jackson, ovšem do popředí mnohem více než jindy vystupují i přirozenější lidské emoce a o slovo se hlásí dokonce i veskrze usedlá romantická linie s výborným Robertem Forsterem. Navzdory tomu, že jde opět o bravurně vypointované vyprávění s kompozičně výrazným klimaxem, v němž se osudy všech prolínají, přítomnost křehčí a uvěřitelnější hrdinky, kterou Grier vystihla naprosto uvolněně a civilně, vytváří netradiční a citlivý tarantinovský rámec.

Režie: Alfonso Cuarón

Alfonso Cuarón sice celovečerní filmy neprodukuje s kdovíjak závratnou frekvencí, ale možná právě proto patří k nejzajímavějším filmařům současnosti, jehož projekty nepostrádají silný autorský nádech a originalitu. Ale zatímco Vězeň z Azkabanu, Potomci lidí či Gravitace pořád svým diváckým charakterem zapadali do mainstreamu, Roma se od něj vzdálila až nepředstavitelně daleko. Teskný příběh o citlivé služebné, která doslova dýchá pro svou bohatou rodinu zaměstnavatelů, je každým záběrem stoprocentně osobním vyjádřením svého tvůrce. Tvůrce, jehož nelze obviňovat z rádoby uměleckých manýrů a pouhého zneužívání emancipační látky - Roma totiž nepřetržitě vyvolává dojem, že Cuarón své poctivé a životem těžce zkoušené hrdince opravdu rozumí a dokáže její potlačované i vybuchující emoce na diváka přenést se samozřejmostí, jakou by záviděli i ranní průkopníci dokumentárního stylu na bázi cinema-vérité, snažící se postihnout čirou realitu běžného života. Roma je navzdory své přepečlivé inscenaci opravdu jako filmem bez kamery, který nesází na komplexní a lineárně rozvrstvený příběh, nýbrž pozoruje život hlavní hrdinky bez běžných klišé a sentimentálních dějových zásahů - je to svým způsobem jeden z nejčistších filmů za několik desítek let, byť se jeho účinek samozřejmě liší divák od diváka.

Režie: Carl Theodor Dreyer

Jeden z umělecky nejradikálnějších filmů němé éry nemůže na seznamu scházet. Koho jiného lze považovat za avantgardního filmaře 20. let nežli Carla Theodora Dreyera, jenž obzvláště v tomto snímku o slavném soudním procesu naprosto bezprecedentně pospojoval několik různých kinematografických hnutí a vytvořil dílo, které zcela ignoruje běžné prostorové uspořádání, překvapuje nečekanými úhly kamery, křiví prostředí a deformuje stíny ve stylu expresionismu, aplikuje střihové montáže jako ruští konstruktivisté a spoléhá se výhradně na užívání detailů na tváře herců. Mezi nimi pak samozřejmě zcela vyčnívá Maria Falconetti, představitelka nevinné Johanky z Arku, která je připravena za svou svatou pravdu položit život a nevnímá hrozby klerikálního tribunálu. Dodnes jde o nejkrásnější a současně nejdepresivnější zpracování dané historické látky, které sice vyniká především po oné formální stránce, ale zdobí ho i famózní herecký výkon jinak neznámé Falconetti, který, ruku v ruce s fyzicky i duševně namáhavým zobrazením křivých soudních praktik a tehdejšího fanatismu, jednoznačně posouvá tento klenot mezi vůbec nejvýznamnější filmy s ženskou hlavní hrdinkou.

Režie: Greta Gerwig

Ostatní filmové adaptace literární klasiky Louisy May Alcott jsem sice neviděl, ale loňský oceňovaný příspěvek Grety Gerwig mi jako obrazový průvodce slavnou knihou opravdu stačí. Ačkoli jsem si to předem nedokázal představit, příběh plný žen a postavený výhradně na ženských postojích, tužbách a přáních mě dokázal strhnout. A viníci jsou nasnadě - jednak jsou jimi všechny skvěle obsazené herečky, od mladých hvězdiček Florence Pugh či Saoirse Ronan přes jejich matku Lauru Dern až po tetičku Meryl Streep, které dohromady tvoří vskutku omamný dívčí tandem, jednak samotná režisérka a scénáristka v jedné osobě, jejíž vypravěčský talent a schopnost proniknout za psychologicky strnulý závoj věcí jsou obdivuhodné. Příběh přeskakuje mezi více časovými liniemi, ale co je zpočátku mírně matoucí, to se postupně stává hlavní devízou vyprávění, které s nepolevující intenzitou pokrývá zasněné romantické mládí sociálně znevýhodněných protagonistek i jejich postupné střízlivění a uvědomování si životních pravd, které mohou i nemusí být osudově svazující. Není to křiklavě feministický argument, nýbrž citlivě znázorněné mládí v kolektivu, které se nevyhnutelně přelévá v dospělost, a také intimní souhrn historického období, jehož dozvuky slyšíme bohužel dodnes. Velcí muži by se neměli stydět a Malé ženy mezi sebe trvale přijmout.

Režie: Alan J. Pakula

Je celkem známým drbem, že hlavní roli v adaptaci mnohovrstevného románu Williama Styrona měla původně získat blonďatá kráska z Postřižin Magda Vašáryová, ale štěstí se nakonec usmálo na renomovanou Meryl Streep, která opět předvedla svůj nekonečný herecký talent. Psychologicky náročný příběh trvale traumatizované Sophie, která se coby přeživší koncentračního tábora vyrovnává se svou minulostí po boku poněkud excentrického přítele Nathana, opravdu z velké části stojí na jejím emocionálním projevu - to je dáno ostatně tím, že Sophiina volba opravdu nepojednává pouze o oné strašlivé volbě, která v podstatě definuje náladu vyprávění, ale zaměřuje se na zvláštní charisma poznamenané ženy, kterou ovlivňuje nejen minulá zkušenost, ale rovněž problematický a osudový vztah s narušeným Nathanem, jehož nezapomenutelně ztvárnil herecký sympaťák Kevin Kline. Sophie odhaluje své děsivé zkušenosti mladému spisovateli, jenž je její osobou fascinován, a vše velmi pomalu a soustředěně spěje k silnému a nevyhnutelnému konci.

Režie: Clint Eastwood

Svou zmínku si rozhodně zaslouží také citlivý tvrďák Clint Eastwood, který jako režisér umí na emocionální struny brnkat jako málokdo - diváky rozplakával v Dokonalém světě, Madisonských mostech či Gran Torinu a silnou ženskou hrdinku představil také ve Výměně s Angelinou Jolie, ale zvláštní postavení přeci jen zaujímá jeho netradiční boxerské drama, v němž Clint coby stárnoucí a zapšklý trenér září po boku oscarové Hilary Swank. Typicky chlapský příběh vysmívaného outsidera, který je odhodlán prorazit s pomocí životem ošlehaného mentora, získal s obsazením živočišně charismatické Swank nový impulz, jenž se přenesl hlavně do pečlivě vybarveného vztahu kouče a jeho svěřenky. Pro odstrkovanou Maggie je box jedinou nadějeplnou realizací jejích snů a pro zkroušeného trenéra Frankieho nakonec tato houževnatá a vytrvalá osobnost představuje osobní a silně emotivní životní 'projekt', přičemž právě ve vzájemném pochopení a odhalování vlastních pohnutek leží emocionální jádro filmu. Možná je tedy nefér zmiňovat ho, když postrádá tu ryzí a dominující ženskost a role protagonist(k)y se v závěrečné fázi zcela promění, ale paradoxně právě z toho důvodu je tak neotřelým zážitkem, který by bez silné ženské hrdinky v komorním chlapském prostředí nemohl takto fungovat.

Režie: William Friedkin

Na první dobrou si většina z nás ani neuvědomí, že tento progresivní hororový snímek, jenž způsoboval noční můry komisím pro udělování ratingu, je vlastně velmi intimním příběhem o matce, jíž se obrací život vzhůru nohama. Některé děti totiž prodělají neštovice nebo angínu, ale dcera Chris MacNeil končí posednutá ďáblem a v naprosto nepřirozených pozicích sbíhá ze schodů, popřípadě hlubokým chraplavým hlasem kolem sebe plive nadávky a masturbuje krucifixem. Pozornost jistě přitahuje tato hororová linie, z níž opakovaně přebíhá mráz po zádech, ale snímek Williama Friedkina je silný také v psychologické rovině, jejíž tíhu na svá bedra přebírá vyděšená matka v podání herecké stálice Ellen Burstyn. Není divu, že film samotný procházel různým interpretačním čtením včetně údělu osamocené a zaneprázdněné matky, která včas nereaguje na změny v chování své pubertální dcery. V závěru možná dominuje samotný proces vymítání a střet s démonickým zlem, avšak za středobod filmu lze přesto považovat komplikovaný a nenápadně budovaný vztah mezi matkou a dcerou.

Režie: David Lynch

Už je to nějaký ten pátek, co jsem jeden z nejoceňovanějších kousků mistra deprese viděl naposledy, a nedovolím si tedy povolovat uzdu nějakým interpretačním hádánkám - když si vzpomenu na Mulholland Drive, nevybaví se mi ostatně ani tak příběhové detaily a jednotlivé zvraty, jako spíše ta nesmírně vtahující aura a dvojice hereček, jejichž výkony i jednání jejich postav mě každou sekundou zarážely stále hlouběji do sedaček. David Lynch ostatně ani nechce být pochopen, nýbrž si opět suverénně pohrává s diváckým podvědomím a servíruje zdánlivě uchopitelné motivy, které ve finální části převrací naruby a svou hru se záměnou identit a hledáním osudové spojitosti dotahuje k nepopsatelnému surreálnému zážitku. Divák může sledovat jeden příběh, ale úplně jiný příběh mu mezi řádky uniká, popřípadě vyplouvá na povrch až po dalších zhlédnutích - to ale nic nemění na geniální snové asociaci jednotlivých scén, na žánrové a charakterové mnohoznačnosti a na faktu, že společně s krásnými a zajímavými ženskými hrdinkami projedeme Mulholland Drive stylem, jaký v kinematografii nemá obdoby a jaký do tohoto seznamu bezpochyby patří.

První dvacítka je tímto odbyta a příště si posvítíme na dalších deset vybraných titulů.