Otar Iosseliani

Otar Iosseliani se na tbiliské konzervatoři věnoval hudbě, v Moskvě poté studoval matematiku a v letech 1956 až 1961 se na filmové škole VGIK učil režii. Debutoval v roce 1961 snímkem Aprili (Duben), který byl však cenzurou okamžitě zakázán. Od osmdesátých let žije Iosseliani převážně ve Francii, kde vzniká i většina jeho filmů včetně Les favoris de la lune (1984), díky němuž režisér zaznamenal úspěch i na mezinárodním poli. Na letošním MFF v Berlíně získal Otar Ioseliani Stříbrného medvěda za režii svého posledního filmu Lundi Matin (Ráno v Benátkách). Filmografie (výběr): Iko šašvi mgalobeli (1970), Pastorali (1975), Et la lumiere fut (1989), La chasse aux papillons (1992), Brigands, chapitre VII (1996), Adieu, plancher des vaches! (Sbohem, můj sladký domove, 1999). Vystudoval skladbu a dirigování na tbiliské konzervatoři (1952), mechaniku a matematiku na Moskevské univerzitě (1953-55) a potom absolvoval režii u Alexandra Dovženka a Michaila Čiaureliho na moskevském VGIKu (1961). Poté, co jeho satira na konzumní způsob života Duben nebyla uvedena do kin, pracoval jako námořník a dělník v ocelárně. V polovině 60. let se vrátil k filmování, ale stále musel čelit nejrůznějším realizačním potížím a dokončené filmy se mnohdy staly předmětem diskusí. Znechucen tvůrčími podmínkami v tehdejším Sovětském svazu vycestoval v roce 1979 legálně do Francie, kde žije a působí dodnes. Natočil zde zatím sedm celovečerních snímků. Už od svých raných děl, v nichž se pokusil citlivě spojit metaforický charakter s dokumentárním zachycením všedního života, inklinoval k poetickému výrazu, vycházejícímu z tradic rodné Gruzie, jejího specifického koloritu, humoru a temperamentu. Na svých autorských dílech se Ioseliani většinou podílí nejen jako režisér, ale také jako scenárista a střihač. Téměř každý jeho film získal prestižní mezinárodní ocenění, např. Velkou cenu poroty na MFF v Benátkách (Oblíbenci luny, A budiž světlo). 28. Letní filmová škola