?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Maria Gabriella Maione: Filmy a seriály

  • Nenápadný půvab buržoazie
    Nenápadný půvab buržoazie (1972)
    FilmRole: Terroristin
    Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde – a události, které jej maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále. Na základě této groteskní zápletky Buñuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Směšnotrapná společenská faux pas v nejvážnějších situacích umocňují satirický náboj filmu. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů – komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Buñuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu, vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes. (oficiální text distributora)
    75%
    Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde – a události, které jej maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále. Na základě této groteskní zápletky Buñuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Směšnotrapná společenská faux pas v nejvážnějších situacích umocňují satirický náboj filmu. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů – komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Buñuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu, vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes. (oficiální text distributora)
    1
  • Dekameron
    Dekameron (1971)
    FilmRole: Una Madonna
    • Max
    Filmová verze Boccacciova Dekameronu z roku 1970 tvoří součást tak zvané Trilogie života (Trilogia della Vita), do níž se dále řadí CANTERBURSKÉ POVÍDKY (1971) a KYTICE Z TISÍC JEDNÉ NOCI (1974). Jak patrno, Pier Paolo Pasolini se zaměřil na slavné soubory povídek, propojených rámcovou situací (v níž se vypráví a naslouchá) a dopřávajících značný prostor pro projevení národního ducha a lidového živlu. Jak režisér sám uvedl, šlo mu o tu skupinu lidstva, která se v budoucnosti - když dosáhne vyššího ideologického uvědomění - promění z plebejské třídy v proletariát. K nejslavnějšímu dílu italské renesance (psáno bylo 1348-1353) přistoupil Pasolini velice samostatně a originálně. Zrušil například jeho rámcové podmínky, tj. situaci, kdy se deset vypravěčů - sedm vážených paní a tři jinoši reprezentující vrstvu florentského patriciátu - uteče před zuřící morovou nákazou roku 1348 do idylického prostředí venkovského sídla, aby holdovali dobrému jídlu, tanci, hrám a čas si krátili po deset dní vyprávěním deseti příběhů. Tak jako vůči těmto vznešeným vypravěčům, projevil Pasolini úplnou ignoraci také k milostným a dobrodružným příběhům ze světa (nejednou exotického) aristokratů a panovníků; ve svém výběru preferoval lidovost a italskost.
    Žánry:DramaErotickýKomedie
    65%
    Filmová verze Boccacciova Dekameronu z roku 1970 tvoří součást tak zvané Trilogie života (Trilogia della Vita), do níž se dále řadí CANTERBURSKÉ POVÍDKY (1971) a KYTICE Z TISÍC JEDNÉ NOCI (1974). Jak patrno, Pier Paolo Pasolini se zaměřil na slavné soubory povídek, propojených rámcovou situací (v níž se vypráví a naslouchá) a dopřávajících značný prostor pro projevení národního ducha a lidového živlu. Jak režisér sám uvedl, šlo mu o tu skupinu lidstva, která se v budoucnosti - když dosáhne vyššího ideologického uvědomění - promění z plebejské třídy v proletariát. K nejslavnějšímu dílu italské renesance (psáno bylo 1348-1353) přistoupil Pasolini velice samostatně a originálně. Zrušil například jeho rámcové podmínky, tj. situaci, kdy se deset vypravěčů - sedm vážených paní a tři jinoši reprezentující vrstvu florentského patriciátu - uteče před zuřící morovou nákazou roku 1348 do idylického prostředí venkovského sídla, aby holdovali dobrému jídlu, tanci, hrám a čas si krátili po deset dní vyprávěním deseti příběhů. Tak jako vůči těmto vznešeným vypravěčům, projevil Pasolini úplnou ignoraci také k milostným a dobrodružným příběhům ze světa (nejednou exotického) aristokratů a panovníků; ve svém výběru preferoval lidovost a italskost.
    Žánry:DramaErotickýKomedie
    2