Petr Schulhoff

Komedie Petra Schulhoffa patřily ke světlým bodům tehdejšího šedého programu Československé televize, na které se předem těšívaly celé generace diváků. Vrchol své popularity (zejména díky komediím) zažíval na přelomu 70. a 80. let. Je synem hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, po otci tedy poloviční žid. Vzhledem k tomu se s ním za 2. SV ocitnul v koncentračním táboře Wülzburg, kde mu otec na tuberkulózu zemřel v náručí, přičemž mladý Petr mu musel vykopat hrob a pochovat jej do něj. Měl z toho celoživotní trauma a následkem toho nechtěl mít vlastní děti. Toto trauma později přispělo k rozvoji jeho psychosomatického onemocnění. Jeho matka se po válce znovu vdala, otčím jej přijal za svého, ovšem matka krátce nato zemřela a otčím se znovu oženil, díky čemuž se mladý Petr ocitl de facto v cizí rodině. I to přispělo k jeho osobním zmatkům ohledně vlastní identity. Oženil se s Marií Šustovou (roz. Arhovou, postupně Prokopcovou, Šustovou a nakonec Schulhoffovou) a vyženil s ní syna Jana z prvního manželství a dceru Kateřinu z druhého manželství. Předkové nevěsty Arhovi spoluvlastnili cukrovar v Židlochovicích a díky tomu byla velmi dobře zabezpečena. S manželkou Marií se velmi milovali. Dlouhá léta bydlel v bytě ve vícegenerační vile na Barrandově, poté v bytě na Praze 5 - Malvazinkách. Asi dvě desetiletí vlastnil chalupu v Josefově dole v Jizerských horách, následně chalupu ve Svojetíně u Rakovníka. Byl vášnivým kuřákem a s oblibou kouřil zejména krátké cigarety (které si žiletkou vlastnoručně nařezával) v dlouhé dřevěné špičce. Občas hrával na tahací harmoniku. Jako režisér a scénárista byl velmi pečlivý a disciplinovaný. Jeho celoživotním přítelem byl herec Miloš Kopecký (s podobným životním traumatem ohledně maminky). Poslední film natočil v r. 1982, poté u něj vypukly zdravotní potíže tělesného i duševního druhu. Když poznal bezvýchodnost své situace, spáchal v r. 1986 sebevraždu předávkováním léky. Pohřební obřad se nekonal, popel z jeho urny byl rozptýlen na hřbitově v Praze-Malvazinkách. (zdroj: Mirek Břehovský)