Méně propagovaná, ale slušně zpracovaná verze legendárního románu. Ale no. 1 je u mě pořád Coppola a jeho goticky temná a od originálu nejvíce odlišná verze.
Bez ohledu na věrnost ke knižní předloze bylo toto filmové zpracování vynikající a rozhodně patří ke klasice, které si zaslouží pozornosti. Svedení a poté zakousnutí se do své oběti s takovým ztvárněným romantismem se jen tak nevidí. Skoro jsem mu záviděl. Děs a hrůza se pro současného diváka téměř vytratila, ale to už u starších filmů tak bývá. Vyprávění příběhu jde lehce kupředu a nijak nezadrhává. Filmový zážitek rozhodně zanechá.
Pokusím se na chvíli oprostit od faktu, že nadevše zbožňuji Coppolovu verzi z roku 1992 a to po všech stránkách - herecké, hudbě, výpravě a efektů. Jako předloha posloužila nikoli verze románová, ale divadelní zpracování, ze kterého se ostatně odvíjela už verze s Lugosim (kterou rovněž nemusím, konverzačka, do které odpudivý Maďar háže ksichty). Zcela odpadá dění na Draculově hradě (ty tři upírky fakt můžu, jejich absence znamená body dolů:) a začíná se rovnou na lodi, na které hrabě pluje do Anglie (a mimochodem úvodních pár minut jsem viděl jako dítě a to vstávání z rakve na mně docela zapůsobilo). Langella nám poté představuje svého Draculu jako takový spíše salonní typ a na jeho vzhled a chování je třeba si chvíli zvykat (a jeho způsob hypnózy pomocí gest stojí za to). Obrácené role Miny a Lucy působí jako vhodný moment pro procvičení svalů pohybující obočím, Pleasance mi přišel divný, Olivier taky a zrychlený konec, ke kterému dochází už na lodi a nikoliv na hradě, taky moc nepotěší. Pravdou je, že maskování proměněné holčiny se docela povedlo. Finální verdikt: Verze z roku 1992 zůstává i nadále králem draculovských filmů a mou srdcovkou.