Recenze filmu Proxima

Komentáře a recenze 12

Chrustyn

44 045 bodů •4. 11. 2020

6

Nutno upozornit, že přestože je to film o astronautech, do vesmíru se nepodíváme. Ve výsledku se jedná o slušné rodinné drama, které by se však mohlo odehrávat i v kravíně, protože vše je pouze kulisou pro drama o odloučení matky s dcerou.

JasonCZ

23 385 bodů •12. 10. 2020

4

Znovu už bych se na to nepodíval... Za Evu dvě hvezdy

hanys_

18 781 bodů •13. 1. 2021

6

Člověka to na první dobrou tak nějak nenapadne. Že i kosmonautky jsou matky a roční odloučení od malé dcerky může být mnohem těžší než celý předcházející výcvik. Nebýt toho sci-fi nočního výletu, měl bych výsledný dojem z filmu lepší. 6/10

filmfanouch6

12 654 bodů •7. 7. 2020

6

V posledních letech se vždy objeví minimálně jeden film, který se tématice ohledně cestování do vesmíru věnuje tak trochu jinak a soustředí se spíše na vyrovnávání se s cestováním do vesmíru, odloučení od svých blízkých za účelem vědecké výpravy či většího dobra nebo počátečním psychickým problémům. Z roku 2019 se dá to této kategorie řadit drama Proxima, která se celá věnuje první fázi výpravy do vesmíru, tedy té přípravné. Konkrétně příběh sleduje samoživitelku Sarah, která se musí vyrovnat s tím, že pokud odcestuje do vesmíru tak se musí odloučit od své milované dcery. Film je tak v jisté formě psychologická sonda do duše ženy, která vstříc kariéře bude muset na rok opustit svou dceru i přesto, že jí to mrzí. Celý film jasně stojí na výkonu Evy Green, která bravurně ztvárňuje matku, která je poprvé v životě pořádně odtržena od svého milovaného dítěte a musí zdolávat při přípravě na let fyzické i psychické překážky přičemž jí hrozí, že pokud selže v obou případech tak přijde o svůj sen a nikam neodletí. Green zde má zajímavou postavu a bravurně sehrává emocionální scény a především je mezi ní a představitelkou její dcery Zélii Boulant naprosto parádní vzájemná chemie, která síle těchto motivů mezi matkou a dcerou strašně pomáhá. Bohužel Proxima krom parádního hlavního výkonu a několik skvěle emočně vyhrocených momentů vlastně zase tak moc neohromí. Ten film nepřekvapí, protože pořád jede ve svých zajetých kolejích. Celou dobu sice hrozí, že může být Sarah při selhání při testech nahrazena, co se týče děje jde ale ve finále skutečně jenom o přepínání scén kdy se Sarah strašně snaží dosáhnout vrcholné formy a kdy se vyrovnává s odcizením od své dcery. Jsou tu sice voice-overy skrz dopisy, které Stelle píše nebo též videonahrávky, které naopak Stella posílá jí, krom těchto emočních scén je ale ve skutečnosti bohužel Proxima až smutně prázdná. Krom oddělení od své dcery hlavní hrdinka nedostává žádné pořádně překážky a ani od faktu, že je Sarah jediná žena napříč muži se nevystaví žádný zajímavý dějový oblouk. Všichni jsou na sobě až podezřele milí a Sarah skutečně nic perného nečeká. Ze začátku je sice naznačeno, že fyzické testy ve skutečnosti zas tak moc nezvládá, i tohle je ale ve finále urovnáno k poklidné cestičce na které je jen problém ohledně mateřství. Stejně tak se vlastně nikdy nedozvíme proč se Sarah a otec Stelly Thomas v podání celkem sympatického Larse Eidingera odloučili i přes fakt, že si očividně stále rozumí. Z lehce naznačeného vztahu mezi hlavní hrdinkou a její zesnulé matky se taky nic nevystaví a celkově je Proxima plná potencionálně zajímavých komplexních podzápletek, které ale ve skutečnosti fakt nikam nedojdou. Pořád je to chvílemi velmi slušné rodinné drama a kameraman Georges Lechaptois nadělí několik pěkných záběrů, ve finále to ale nestačí k ničemu víc než oukey jednohubce, která ale rozhodně měla potenciál být něčím víc. A též trochu více využít Matta Dillona. Oukey jednohubka, která má silné momenty a v rámci možností je opravdu slušnou sondou, ve finále je ale jen fajn a nebude mít velkou důvod se k ní ještě někdy vracet i přes famózní výkon Evy Green, která dokázala, že je něco víc než jen pouhá hezká tvářička.....

Martrix

2 452 bodů •14. 8. 2020

6.5

Proxima je příběh o ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. To zní jako pěkné klišé, že? Jako další americký blockšoustr. Nu, tento film je ale evropský, takže je to trochu jinak. Je o kolizi tohoto snu s tím, že ta žena je současně matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a poukazování na bezpečnostní protokoly. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, to až matku vystřelí do vesmíru. Režisérka se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují**. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka. Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že Eva Green předváděla ta svá herecká kouzla. Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, u kterých se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich vůbec nebylo málo! Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je třeba astronautika. I když jsem pořád to muskulinní hovado, tak před takovými ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu.