Bílý bílý den je ryzím lidským dramatem, jež rozehrává nespočet témat, se kterými se možná jednou budete potýkat i vy sami. Nejedná o převratné dílo, o kterém by se na konci roku mluvilo a umisťovalo se na příčkách nejlepších filmů roku. I bez ovací a širším záběru publika je Bílý bílý den silným filmovým zážitkem, který vám bude nahlodávat myšlenky i několik dnů po zhlédnutí. 8/10 Kompletní recenze zde.
V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné.
Úleva v náporu komiksových blockbustru, a přece nejde o nudnou artovou záležitost, ale snímek, který se - byť v jisté nadsázce - dotýká přízraku v našem nitru, démonu, kterým neunikneme. Kurvítek, která si neseme v duši, a buď se s nimi vyrovnáme, nebo nás roztrhají. Dodržuje hlavní zásadu antického dramatu: aby divák (čtenář atd.) litoval, nesouhlasil...a na závěr chápal. To všechno s poetickou kamerou, precizní režisérským okem a vynikajícími hereckými výkony. Nic veselého, ale nakonec očistný obřad...
Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný.