Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný.
Největší letošní guilty pleasure díky důmyslnému využívání paralelního střihu (dualita úvodní sekvence mi připomněla Hitchcockovy Cizince ve vlaku), Vanesse Kirby a citování Nietzscheho. Dvojnásob zábavným se film stává, když si všímáte, jak reflektuje kariérní vývoj a mediální image obou protagonistů. Johnson jako samojský válečník, který svým charismatem hned každého okouzlí, Statham jako elegantní britský kriminálník, který si kdysi střihl jednu prácičku v Itálii... V kontextu proměn akčního žánru je Hobbs a Shaw příznačný jednak výraznou ženskou hrdinkou, jednak tím, jak se blíží komiksovým týmovkám. Elba hraje padoucha, který má hi-tech hračičky jako Iron Man a sám sebe označuje za černého Supermana, Johnson a Statham jsou v podstatě nezničitelní superhrdinové. Úspěch je ovšem dosažitelný pouze při spolupráci, ne individuálně. Díky důrazu na rodinné vztahy, který tvůrci do filmu přenesli z předchozích dílů Rychle a zběsile, tahle hra na sentimentální notu v kontrastu s bombastickou akcí nepůsobí falešně. Naopak zajišťuje, že si za všemi těmi vybuchujícími továrnami, létajícími auty a dalšími řemeslně precizně zvládnutými over the top situacemi uvědomujete srozumitelné lidské emoce a hodnoty, s nimiž se lze ztotožnit. Z hlediska historie žánru (a filmové reprezentace maskulinity) jde tak o podnětný mix tupě přímočaré hypermaskulinní osmdesátkové akce, devadesátkového sebeironického postmodernismu a rodinně orientovaných komiksových blockbusterů.
Od českých pohádek moc neočekávám. O to příjemněji mě Hodinářův učeň překvapil. Tvůrci sami po projekci připustili, že kdyby měli víc času a peněz, mohli by být přinejmenším triky dotaženější (nepřesvědčivě digitální hmyz nám na druhou stranu hned zkraje dává najevo, že se nacházíme v neskutečném pohádkovém světě). Filmu by prospělo také dramaturgické pročištění, aby nebyl tolik upovídaný a doslovný (i na film pro dětí příliš), měl větší spád a neprodělával tolik tonálních proměn (mezi fraškou a melodramatem, s hororovými scénami jako z Morgiany, ze které jedna klíčová scéna cituje, a jednou muzikální vsuvkou). Po doladění těchto nedostatků by šlo o jeden z nejlepších porevolučních příspěvků k pohádkovému žánru. Také ve stávající podobě jde ale o dostatečně přesvědčivý důkaz, že u nás lze natočit pohádku bez pitvoření, ostentativních genderových stereotypů a rezignace na větší myšlenkovou hloubku (a morální poselství, týkající se v tomto případě zejména chamtivosti a strachu z jiného) a propracovanější filmovou řeč (dynamizace vyprávění střihovými sekvencemi, nikoliv nahodile rozzáběrování, různý vizuální styl pro jednotlivé postavy - světlem zalité záběry s Laurou vs. Urbanovo kráčení krajinou po vzoru romantických básníků, vtipné vizuální citace z jiných filmů - krom Morgiany taky dům s očima z Tatiho Mého strýčka). A Jana Plodková v roli zlé sudičky přehrává tak nádherně, že doufám v její spin-off (po vzoru Zloby s Angelinou Jolie).
V knize na několika desítkách stran poznáváme prostředí a osoby, které bude muset Eilis opustit. Ve filmu dívka krátce po začátku oznámí, že odcestuje do Ameriky, což vzápětí také udělá. Nemáme tak možnost lépe poznat starší a protřelejší sestru Rose, jejíž odkaz Eilis rozvíjí a nevzniká tudíž napětí mezi tím, která ze sester si úspěch zaslouží a tím, která ho nakonec dosáhne. Eilis lze bez problému přijmout jako tradiční romantickou hrdinku. Film je tak ve vztahu ke konvencím idealistických vyprávění o naplnění amerického snu méně podvratný než kniha. Zachovává si ale její vypravěčskou přímočarost a věcný, nesentimentální tón, kdy nám slovy a hudbou polopaticky nesděluje, co hrdinka prožívá, ale nechává nás, abychom si tím prošli společně s ní.
Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti.