Recenze filmu Kryštůfek Robin

73%

Komentáře a recenze 24

Dle počtu bodů
TheSompeque
TheSompeque
1 554 bodů
8
Kryštůfek Robin je důkaz, že jde převést dětskou pohádku na plátno a udělat to zábavné pro starší. Uběhlo pár let od doby, z dítěte se stal working class hero Ewan McGregor a plyšáci z dětství jsou zapomenuti, ale to se brzy změní. Není to primárně mířené pro děti, což jde cítit na každém kroku. Místy film působí smutně, především ze strany Púa, ale tento pocit nepřetrvává celou dobu, je vyvážený povahou ostatních postav. Není to film, u kterého byste se jako starší nudili. Celkově to působí jako nostalgické pomrknutí na dětství, které se výtečně povedlo.
myllyn
myllyn
885 bodů
7.5
toho líného medvídka ze stokorcového lesa jsem měl rád, už když jsem byl malý kluk. Tento film mi ho připomněl a na chvíli mi bylo opět deset let a připadal jsem si jako každé neděle ráno, kdy jsem vstával se studiem kamarád a čekal na kamarády ju a hele :-)
Smazaný uživatel
0 bodů
6
Osobně jsem vůči fetišistickému oslavování vnitřního dítěte a dojímání se nad vlastním dětstvím vždycky ostražitý, přijde mi to jako hrozná werichovština a jakási imitace "moudrosti". Neříkám, že se někdy rád nedojmu a že na mě nostalgie někdy nefunguje - ale tady je to tak banální a natolik to stojí v cestě dalším, bohužel nerozvinutým motivům, že to zamrzí. Na jednu stranu se mi líbí, že přítomnost imaginárního světa přesahuje hrdinovu mysl a mohou s ním interagovat i jiní, ale na druhou stranu to vede k velké nejasnosti ohledně toho, jaká je tedy role toho světa a co má z filmu vyplývat. Přítomnost těchto světů má většinou ten smysl, že se jich hrdina musí vzdát a najít jejich otisk v každodennosti. Zde ho však objevujeme jako fyzicky existující místo, kam se Kryštůfek na konci doslova odstěhuje se svou rodinou. Co si z toho má člověk vyvodit?. Dcera má odjet na prestižní školu, ale z toho asi sejde, protože "se jí nechce". A místo toho se s otcem a matkou přestěhuje do pohádkové říše, kde bude zřejmě nicnedělat s magickými stvořeními do konce věků. Je to svou neaplikovatelností skoro fascinující - a některé implikace jsou až hrůzu nahánějící, přinejmenším pak nezodpovědné. Je to opravdu čisté propadnutí a odevzdání se nostalgii, které by z rukou Davida Lynche bylo čteno jako obraz totální zkázy a rozpadu lidské mysli.