Speciální potápěčské týmy mají za úkol opravit poškozené potrubí, které po celém světě rozvádí olej a plyn. Dohromady se tedy dají 4 potápěči - Mitch, Engel, Hurst a Jones, kteří vyráží do hloubky přes 190 metrů. Závadu opraví, avšak na hladině v tu dobu řádí bouře, která potopí jejich loď. Nikdo z posádky nepřežije. Vody je spousty, kyslíku ubývá a času také. Je jen na nich, jak se zachrání.
Má to svou počáteční atmosféru, ale s přibývajícími minutami a ubývajícím kyslíkem, mizí i jakákoliv zábava a k postavám si divák nedokáže vytvořit žádný vztah.
Po delší době se objevilo podmořské drama které si absolutně na nic nehraje. Nevymýšlí si lecjaké dějové akční voloviny a zabývá se pouze zoufalstvím potápěčů ztroskotaných na dně oceánu na závěsné ponorce. Jejich loď neodpovídá, zásoby kyslíku se pomalu ztenčují a snahy zachránit svůj život zoufale padají v niveč. Nevědí co se stalo a jelikož se pravda brzy ukáže a tím se dozvědí na čem jsou, jejich psychika dostane za své. Klaustrofobické stavy, halucinace, spory pro každou maličkost, zpytování svědomí a další. Nepřehání se to ani s budovanou atmosférou. Přeci jen to není žádný horor, byť je využita její šablona. Počet přeživších už jsem tak nějak předpovídal. Dílo je to velice impozantní a přesvědčivé.
Od chvíle, kdy se dostali k potrubí a uviděli značku polohy, věděli, že jejich relativní poloha je dostatečně dobrá pro rychlou záchranu. Byla napsaná na mapě, kam se dívali. Když dosáhli druhé pozice (nouzová nádrž) s plnou délkou pupeční šňůry, znali vzdálenost. Jednoduchou matematikou mohli získat souřadnice s přesností na několik metrů. Ale přesto se na dotaz do vysílačky rozhodli říct, že neví, kde jsou.
Uvedené souřadnice (19.14E 71.33S) jsou téměř v polovině cesty z Madagaskaru do Indonésie a jsou hluboké asi 4 km.
Postava mladého Colea má při pádu zvonu extrémní bolesti způsobené zubní embolií, protože tlak se zvyšuje. Ale je to obráceně, tlak v zubní výplni vzniká při klesajícím tlaku.