Čtvrtý marvelovský Spider-Man je ještě relativně daleko a moc se o něm neví, zákulisní klepy ale jedou jako horská dráha. Jeden z insiderů, jehož informace se občas vyplní, přinesl zajímavou zprávu o obsazení klíčové role.
Cesta bývalého novináře Eddieho Brocka a jeho vesmírného symbionta je u konce. Třetí Venom s příznačným podtitulem Poslední tanec (Venom: The Last Dance) se sice od polo-konkurence nepoučil a podobně jako v neúspěšných Marvels i zde najdeme jednu bizarní a nepatřičnou taneční scénu, jinak však zakončení trilogie nabízí zhruba podobnou zábavu jako předchozí díly – což pro velkou část publika vůbec není málo.
Britské ikony Toma Hardyho a Pierce Brosnana bychom rádi viděli častěji v kinech, ale pokud budou nadále přijímat atraktivní televizní zakázky jako v případě nadcházející série The Associate od tvůrce Guye Ritchieho, svět bude v pořádku. V původně zamýšleném spin-offu letitého seriálu Ray Donovan, v němž Liev Schreiber zametal hříchy losangeleské zločinecké smetánky, si vedle nich zahraje také legendární herečka Helen Mirren.
O Venomovi moc často nepřemýšlíme jako o velké filmové sérii. Vlastně o něm moc nepřemýšlíme vůbec. Jedná se o komiksovky, které bez větších fanfár dorazí vždy, když potřebuje Tom Hardy zaplatit nájem. Přesto bychom je neměli podceňovat, vždyť první díl utržil 850 milionů dolarů a ten druhý, vypuštění do světa během pandemie, trhnul úctyhodnou půlmiliardu. Zjevně se tedy jedná o brand, na který publikum slyší, a třetí díl s ultimátním podtitulem Poslední tanec (Venom: The Last Dance) jistě nepřichází nadarmo.
Letos na podzim uplynou tři roky od doby, kdy se Daniel Craig nadobro rozloučil s rolí agenta 007 ve snímku Není čas zemřít (No Time to Die) a my zároveň dostali zatím poslední bondovku. Všechny fanoušky od té doby zajímá, jaký směr vytyčí další éra s novou bondovskou tváří. Jenže zatímco na jméno nového představitele si zřejmě ještě nějaký čas počkáme, producenti už začínají údajně kroužit okolo několika kandidátů na režii.
Vkus kritické a divácké obce je leckdy zajedno, jindy ale můžeme pozorovat značné rozdíly mezi tím, co se líbí recenzentům, a co preferuje většina návštěvníků kin. Dobře je to vidět u velkorozpočtových blockbusterů, jimž v poslední dekádě a půl dominovaly komiksy. Z nich byli zprvu unešení nejen běžní diváci a divačky, díky nimž se leckteré superhrdinské vyprávěnky dopracovaly až k magické hranici miliardy dolarů na tržbách z kin, ale chvála se pěla i v recenzích.
Venom je v podstatě jediným ze série komiksových filmů, jimiž se studio Sony pokusilo rozjet své vlastní universum okolo postav ze Spider-Mana, který slavil divácký úspěch. Zatímco Morbius či Madam Web se dočkali hodně negativních reakcí, první Venom utržil v kinech přes 850 milionů dolarů a diváci si ukecaného černého symbionta oblíbili. Druhý díl už sice z kin vytřískal výrazně méně peněz, i přesto měli producenti několik stovek milionů důvodů k dalšímu dílu. Třetí štace s názvem Venom: Poslední tanec (Venom: The Last Dance) bude ale zároveň tou závěrečnou.
Ve světě, kde se lidem občas rozšklebí hlava a jejich největší zbraní přestává být mozek, o nějž je připraví parazitující mimozemská entita, zaujímají soucit a emoce obecně trochu složitější postavení. Na Netflixu premiérově uvedená jihokorejská minisérie Gisaengsu: Deo Geurei (Parasyte: The Grey) od režiséra a scenáristy kultovního zombie filmu Vlak do Pusanu (Busanhaeng) transformuje přímočarou sci-fi premisu z Invaze lupičů těl (Invasion of the Body Snatchers) do pestré palety nálad a motivů, jejichž částečná roztěkanost nikdy zcela nenaruší přehlednost, zběsilé tempo i překvapivé využívání hollywoodských tradic.
Herecké ego někdy dospěje do slepé uličky, kde katastrofální veřejné přijetí vlastního projektu prostě nejde zhodnotit nezaujatě a pokorně. Čtyřiatřicetiletá Dakota Johnson, hvězda série Padesát odstínů šedi (50 Shades of Grey) a dcera kultovního herce Dona Johnsona, zasvětila poslední půlrok opatrné propagaci komiksové novinky Madam Web od studia Sony. Ženský superhrdinský dýchánek ze světa Venoma a Morbia evidentně brala s nadhledem do té doby, než publikum unisono odmítlo kupovat vstupenky a kritické recenze poplivaly kvalitu snímku i vůdcovské herecké schopnosti hlavní hvězdy. Johnson prý katastrofu předpovídala a nic podobného už nikdy nenatočí, což se přirozeně nelíbí lidem ze studia.
Filmové a především ženské hvězdy jsou nedílně také předměty divácké fascinace, objektivizace a voyeurismu. Pojednává o tom i klasická studie Star Studies od Laury Mullvey, která je v tomto ohledu i po letech bernou mincí. Zvykli jsme si na atraktivní tváře zosobňující určité ideály a nic se na tom nezměnilo ani dnes, kdy woke kultura učinila generaci Z o dost citlivější a nakloněnou k jiným morálním stanoviskům. Důkazem je toho závratně rostoucí popularita šestadvacetileté Sydney Sweeney, jíž ke slávě vystřelily lechtivé scény v mládeží zbožňované Euforii a jejíž vzestup by i připomněl Marilyn Monroe nebo Jane Fondu, kdyby se zčásti nepodobal také Pamele Anderson.
