Godard přinesl Belmondovi jeho první zásadní roli a v tomto snímku se opět spojili a přinesly neobyčejnou a podivnou podívanou, která je na Belmonda velice odlišná, ale na Godarda klasická.
Tento film mě bohužel příliš neoslovil. Zvláštní poetický film, ve kterém se lze jen těžko vyznat. Je to trošku zmatené a za mě chybí scénáři pevnější kostra. Jean-Paul Belmondo zahrál pěkně i jako mladý a ještě nepříliš ostřílený herec, ale mě to nějak nestačilo a dostalo se mi jen průměrného zážitku.
Bláznivý Petříček je nejznámějším filmem Jeana Luca Godarda, dokonce známější než U konce s dechem. Je to formální a živelná hříčka s dada humorem, která musela být ve své době nesmírně vtipná a osvěžující, ale dnes se tento film stal kulturní institucí a je vlastně dost obtížné jej hodnotit. Je to lyrický film o věcech, které dnes už nikomu moc neříkají, ale pořád je tam Belmondo a Anna Karina. Objektivní klasika pro cinefily. Pro normálního diváka dost nestravitelný film, ale to byl vlastně už tenkrát.
Godardovy filmy se mi dost těžko hodnotí... Na jedné straně cítím (a ctím) tu režisérovu touhu po naprosté tvůrčí svobodě, líbí se mi všechny ty jeho nápady, odkazy a narážky, ale někdy se mi zdá, že to přehání. Asi jsem konzervativnější divák, ale často cítím v jeho filmech jistou neuspořádanost a absenci propracovanějšího děje (i když o tom to možná všechno je...). Konkrétně Bláznivý Petříček je především filmovou koláží a děj je tady vlastně nicotný a naprosto podružný... Pokud Nová vlna, pak rozhodně upřednostním Truffauta, který patří mezi moje nejoblíbenější autory vůbec. Nic proti JLG, ale ten jen experimentuje, zatímco Truffaut vypráví... To je mi bližší a funguje to líp. Ale tím nechci říct, že Godard jde mimo mě nebo tak něco.. Líbí se mi spousta jeho filmů (docela mě dostal třeba Week End, Bande á Part, Alphaville a další), ale můj vztah k němu je naprosto zřejmý z toho, že mým nejoblíbenějším filmem z jeho tvorby je U konce s dechem, který ovšem napsal Truffaut... Dávám 4* za kolekci zajímavých filmařských nápadů, atmosféru, existenciální podtext, specifický humor a skvělého Belmonda.
Film, který nevypráví o životě lidí, ale o životě. Příběh muže a ženy na cestě za štěstím v intelektuálním hávu novovlné Francie. Godardovy myšlenky tradičně proudí mnoha kanály, nejlépe sočasně. Skrze obraz, dialogy postav, vnitřními monology i dialogy, skrze slova v deníku, právě vznikajícího románu o životě. Napsat o životě román je totiž jedinou cestou k pochopení beznadějnosti života.
Tak muselo to přijít, že to s Godardem nemohly být jen pětky a čtyřky. Petříček už to na můj vkus s "intelektuálštinou" přehání, na sdělení myšlenky rozhodně nebylo tohle nutné, z čehož vyvozuju jistou samoúčelnost. Godard podle mě ani nevychytal délku, pár střihů by neuškodilo.