Klajnik
9 194 bodů •
6
Hannah Arendt je nosná postava a její kniha "Eichmann v Jeruzalémě" je velmi zajímavé filosofické dílo, protože poukázalo na skutečnost banálního zla, které činí ti, kdož se zřekli být člověkem. Od dob Sokrata a Platóna se za myšlení považuje tichý vnitřní dialog. Člověk totiž myslí, ale Eichmann tak nečinil. On totiž jen dobře dělal svou práci. Byl to byrokrat - žádná lidská zrůda. Sám prý proti Židům nic neměl, on jenom plnil rozkazy. Čest si spojoval s plněním rozkazů a přísahou vůdci. Toto je nejzajímavější a rovina filmu, ale člověk, který dílo četl, by touto rovinou filmu přirozeně tak zaujat nebyl, protože by ji už poznal v mnohem širším měřítku. Člověk zcela neznalý by se pak mohl ztrácet o něco více a tím i nudit. Zbytek filmu, který reflektuje Arendtiny vztahy s lidmi a protíná život s dílem už není tak úderný. Mnohdy je spíše mdlý a nudný. Filmu by slušela dravější režie (kteráž to by umožnila nabít film více obsahem) i osobitější technické zpracování. Film samotný je totiž těžce nevýrazný. Tvůrci vůbec nepracovali s možnostmi tohoto média a natočili tak těžce nevýrazný film. Highlightem film je závěrečná přednáška.