Klajnik
9 246 bodů •
4
Když jsem Grandhotel Budapešť viděl prvně, příliš mě neoslovil, ačkoliv to byl natolik esteticky výrazný film, že jsem je jednotlivé scény udržel na mysli i po 6 letech. Co se mi z hlavy vykouřilo, byl příběh a celá řada postav. Vůbec jsem si nepamatoval, o co tam šlo, což nasvědčuje, že jde o typ filmu, kde vítězí forma nad obsahem. Opravdu mě ale vizuálně fascinoval až Wesův následující film - Isle of Dogs a vyloženě mě uhranul až French Dispatch, kde Wesův autorský styl dokonale vykrystalizovaný a všechny sety plně odpovídají jeho vizi. Přitom jsem četl, že lidé už u Grandhotelu Budapešť tvrdili, že to už nelze nikam posunout, což svědčí o tom, že diváci neměli ani zdaleka takovou představivost jako autor. Ono to totiž posunout šlo - a o pořádný kus! Pokud bych si tedy chtěl užívat Wesův styl plnými doušky, rozhodně bych šáhl po jeho novějších filmech, které jsem jmenoval výše. Nejde však jen o to, že autor udělal film tomuto velmi podobný, ale lepší. Já mám totiž k tomuto kousku i větší výhrady: Mně totiž vadí, že GB je dobrodružný film. Zápletka filmu pracovníci hotelu donutí opustit ono místo a vydat se na dobrodružnou cestu, která je poměrně bezpředmětná, nezajímavá. Bylo mi úplně jedno, jak to s postavami skončí a jestli se jim podaří dosáhnout svých cílů. Je tomu proto, že Wesů styl znemožňuje drama. Jeho světy jsou celé takové dětsky hravé, uhlazené, symetrické a neškodné - což je činí dokonalými pro neurotiky. Pokud se stane něco nemilého nebo postavám hrozí nebezpečí, je pojato v rámci humoru a rychle se to opouští. Ten největší problémem, který s GB mám, je ten, že jsem nucen sledovat dramatický příběh, který nefunguje a nemá žádnou výpovědní hodnotu, namísto toho, abych sledoval něco podstatně vhodnějšího a smysluplnějšího - něco, k čemu navíc jsou veškeré předpoklady! V tom GB, která WA natočil, nám není dáno sledovat právě ten děj, který bychom sledovat měli: Neměli jsme opouštět prostor hotelu a řešit nějakou závěť a obraz. Měli jsme s postavami setrvat v hotelu, sledoval, jak onen hotel funguje, jak se mění po čas desetiletí, jaké postavy ho udržují v chodu a jakými způsoby tak činí i s jakými problémy se tam musí vypořádávat a s jakými typy hostů musí jednat. Wesův styl není vhodný k užití dramatických dobrodružných příběhů, ale dokáže skvěle tematizovat (a "oslavovat") chod určitých pracovišť. Je to patrno právě na French Dispatch, což je povídkový film složený ze 4 reportáží, skrze něž autor posílá milostný dopis kvalitní novinařině. Zrovna tak mohl být Grandhotel Budapešť film, který je milostným dopisem zaměstnancům hotelů, které svým chodem připomínají - jak řekne jedna postava - instituci. Škoda, že právě na tom WA nepostavil celý tento film...
