Švankmajerova černobílá obrazová koláž zachycuje místo, které je samo o sobě poněkud mrazivé a které nebylo třeba zvlášť filmařsky dotvářet – kostnici v kostele Všech Svatých v Sedlci u Kutné Hory, založenou roku 1870. Sedmdesát tisíc lidských koster, většinou obětí epidemie černého moru z roku 1318, upravených řezbářem Františkem Rintem do zvláštních ornamentů, lustrů atd. se ve filmu objevuje v ironickém kontrapunktu s komentářem průvodkyně mimo obraz, který byl pořízen při návštěvě dětí, a filmu tak dodává absurdní surrealistický nádech.
Jednou tam musíme všichni. A tím nemyslím umřít, ale na exkurzi do Kutné Hory. Švankmajer to chápe a tu smutnou pravdu nám připomíná ve vší její krutosti.
V Sedlecké kostnici jsem byl. Byl to zajímavý zážitek... tenhle film mi kazila naprosto otřesná jazzová nebo jaká odrhovačka, u které se mi nechce věřit, že ji napsal Liška. Nejlepší sekvence je dle mého cross-cutting prakticky na začátku filmu.
Náučná historická časová kapsula, v ktorej sa zastavil čas. Doplnená o ikonickú chaotickú kameru pana Švankmajera. Morbídny bizár, no za to umenie. Presne ako skutočná kostnica...