jaro.mir.mara
4 542 bodů •
8
Je to všechno hrozně jednoduché. Lidský život je tak neuvěřitelně snadné zničit. Snadné je ho ale i zachránit. Vzít ale i dát. Nenávidim Katku a všechny její životní partnery. Za to, jak jsou slabí. Za to, jak jsou ubozí. Za to, jak každou větou dokazují, že slova jsou ten nejlepší nástroj ke lži. Že ten kdo umí mluvit, má mnohem větší moc obalit pravdu lží. Nenávidím je protože pravda, kterou si někdy jsou sebemrskačsky schopni uvědomit, jim slouží jako berlička. Jako falešná úleva, kdy si hrajou na ty, co prozřeli a uvědomili si jí, bohužel ale pozdě. KECY. Jsou tak ztracení, tak sebestřední a do své ubohosti zahledění, že už nechápou význam slov. Plují okolo nich a oni netuší co znamenat mají. Falešná hra na svobodu. Falešná hra na štěstí. Na život. Nenávidim Helenu Třeštíkovou. Jak může sledovat osudy takovýchto lidí, aniž by jim pomohla, plivla do tváře, významně zasahovala do jejich osudů... Nenávidím lidi v kinosále. Jejich povzneseně sebevědomý a opovrhující smích, který okolo sebe háže kaviár bytí a s plnou hubou se hrozně diví, jak někdo jako Katka může na tomto světě žít. Tu jistotu v něm. Pomyslnou nedosažitelnost jejího odporného osudu. ,,Jak Takhle někdo může dopadnout? To by se mně stát teda nemohlo'' Ale mohlo, ani nevíš jak brzo, pane nevěřícně se usmívající. Snímek mě nutí nenávidět úplně všechno a všechny. Včetně Sebe za svůj názor. Ale i Tebe, neboj. Jsme tak omezení, hloupí. Stydím se.
