Smazaný uživatel
0 bodů •
6
Oblomov patří mezi moje nejoblíbenější zářezy ruského realismu, takže jsem byl na adaptaci samozřejmě zvědavý a nemůžu se ubránit srovnání. Film je velmi poetický, což o Gončarovovi neplatí. Ale to beru jen na okraj, ne jako výtku. Jako výtku beru, že dělá přesně to, čemu se román snažil vyhnout - pro hrdinův stav hledá vnější omluvu, hledá nějaký důvod, čím by ho vykreslil jako nedobrovolného vězně své lenosti. Kdežto v předloze bylo zásadní, že konečná zodpovědnost leží na něm - že má příležitosti se posunout, ale nedokáže to udělat, a že důvody, co ho k tomu vedou, nejsou dost silné, aby byly omluvou... (Kritická část se věnuje společnosti, která mu to umožňuje, přičemž tenhle prvek je ve filmu překvapivě slabý.) Čtu si gudaulinův komentář, že mu chybí hlubší analýza Oblomovova chování, která by ho asi nějak ospravedlnila nebo alespoň vysvětlila jako člověka. Za mě je chyba přesně opačná - film vyvolává dojem, že takové důvody hledá a že existují, i když smysl celého Oblomova spočívá právě v tom, že tomu tak není. To je podle mě úplně zásadní sdělení předlohy a to, že ho Michalkov nahrazuje tradičním pohledem hrdiny, kterého nevratně narušila výchova (dětství Oblomova je v předloze věnován zlomek prostoru oproti filmu a nevtírá se do celého děje jako nucené flashbacky, ale jedna ucelená kapitola), je zásadní posun k horšímu a plytšímu. Plus ten návodný a polopatický voiceover, který sděluje, co rozhodně mělo (a z části i je, takže duplikace) sděleno obrazem... Celkově je Oblomov samozřejěmě dostačující ilustrací románu, ale rozhodně měl na víc jak pro samotnou předlohu, tak v rámci samotné filmovosti.