Recenze filmu Doors

Komentáře a recenze 17

Brenan88

47 170 bodů •19. 3. 2017

6.5

Jsem fanoušek rockové muziky, ale The Doors u mne nikdy nebyli mezi nejoblíbenějšími. Sice znám jen pár jejich, přesto život frontmana Jima Morrisona znám zpaměti. Není proto divu, že jsem se na tento snímek velmi těšil. Zajímalo mne jakou formou nám Oliver Stone naservíruje život jedné z největších rockových legend. Na můj vkus byl snímek místy zdlouhavý a té psychedelie na mne bylo také až příliš. Každopádně nechybí zde žádná významná událost a doba hippies je zde zachycená věrně. Veškerý respekt pro Val Kilmera jenž předvedl úctyhodný výkon.

Chrustyn

43 674 bodů •13. 7. 2008

8

Výborný biografický snímek se skvělým Valem Kilmerem o divokém životě legendárního Jima Morrisona ze známé skupiny The Doors. Jeden z nejlepších Stoneových filmů.

Pete69

32 681 bodů •26. 4. 2019

8

Film se mi líbil více než než Bohemian Rhapsody. V minulosti se točili lepší životopisné filmy, působily věrohodně a více syrově. Val Kilmer nepatří mezi mé nejoblíbenější herce a nemohl jsem se vžít do toho, že je to Jim Morrison a to film trošku kazilo. Zpracování ale perfektní. 80%

xxmartinxx

22 532 bodů •16. 6. 2010

8

Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to...

kunafix

20 062 bodů •10. 2. 2018

8

Tohle je podle mě jeden ze Stonových masterpieců. Val Kilmer v životní roli, fakt to nejlepší, co kdy zahrál (a zazpíval!). Kdysi jsem si dokonce myslel, že Jim Morisson vypadal takhle a né jak skutečnej Jim Morisson. Kdysi jsem z toho byl hodně nadšenej, film mě přivedl k jejich hudbě, kterou jsem postupem času zredukoval na maximálně 10 dobrejch songů, ale ten film má svoje něco, co se mi líbí. Možná mě dřív přitahovalo to, jak tam všichni na něčem jedou a obdivoval jsem Morissonův styl a život, hipíky, nahotu, sex, chlast, trávu, drogy. To už ale dnes neplatí. Spíš jsem se soustředil na ty jeho poetické žvásty, které často nedávaly smysl a byly dost otravné. Ale na druhou stranu ho to asi vystihovalo dobře. Ten film z filmařskýho hlediska podle mě nemá chybu. Ale můj subjektivní pocit už není tak růžovej.

hanys_

18 781 bodů •15. 6. 2011

8

Fenomenální Kilmer, který se do Morrisona během natáčení snad převtělil nebo co...A jestli si i ty party nazpíval sám, tak klobouk dolů a ptám se, kde v 91. dala akademie oči?? Rozhodně zajímavý pohled do Morrisonova šíleného období, tak jak to umí(uměl) jenom Stone, ale od tohohle tvůrce mám přece jen radši jinou pecku z téhož roku...8/10

Sheldon

16 079 bodů •13. 5. 2020

8.5

Nestárnoucí hudba a nonkonformní osobnost giganta Jima Morrisona představila světovému publiku řadu začínajících vycházejících hvězd. 140 minutový širokoúhlý epos zaujme svou vysokou obrazovou stylizací a skvělými hereckými výkony podbarvenými hudbou The Doors, kterou já osobně mám velmi rád. Ze svého okolí znám dokonce řadu lidí, kteří tento film adorují do svých soukromých žebříčků nejlepších filmů a pro diváky, kteří jej ještě neviděli, jsou to lidé, kteří mají nějakou zkušenosti s drogami. Z každého políčka filmu je patrné, že Stone ví o čem mluví a režíruje zručně a sebejistě. Film měl na Stonea relativně vysoký rozpočet, ale své náklady na celosvětových tržbách a díky prodeji nosičů bez problémů pokryl. Pecka.

lamps

15 320 bodů •25. 4. 2016

9

Všichni dobře víme, že Morrison měl do svatouška asi stejně daleko jako Tiger Woods k dodržování celibátu, ale tohle upřímné zobrazení jeho duševního úpadku mě přesto zcela vyždímalo. A paradoxně za to nemůže primárně Stoneho režie a dramaturgie filmu, ale jednoduše naprosto autentická podoba veškerých interiérů a kulis a především fyzických zjev všech herců, kteří se svých rolí zhostili s nevídanou bravurou. Že Kilmer, ten Kilmer zpívající snad stejně dobře jako Morrison, potící se na pódiu a v agónii souložící snad s celou ženskou populací, nebyl na Oscara ani nominován, je ve filmových měřítkách větší ostuda než pro Woodse všechny jeho nevěry dohromady. Právě jeho heroické ztvárnění slavného muzikanta je tou poslední kapkou, která vedle nádherné muziky, přesné dobové atmosféry a nakonec i působivé režie mistra v oboru životopisném a tragickém, dělá z The Doors snímek hodný hudební velikosti stejnojmenné hříšné kapely.

filmfanouch6

12 644 bodů •10. 1. 2021

8

Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors. V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému. Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit. Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí....