martin-mickey-stusak
36 593 bodů •
8
Je umění něco víc, než pouhá zábava? Takovou otázku pokládá ve svém filmu Spike Lee a zároveň se snaží i odpovědět. Ale i tak ponechává posudek na divákovi a to i přes rasovou identitu hudby. Jazzová hudba je pro hlavní postavu tohoto příběhu Bleeka Gilliama hrajícího v klubech nejen coby zdroj obživy či odlehčená zábava, ale hlavně coby hluboká kreativní forma spojující lidi. A ano, v jisté době to byla pouze černá forma hudby a v tom je také jádro věci. Publikum začalo být také bílé pleti. Jedná se snad o hudbu příliš egocentrickou, která navíc už není v kontaktu s tím, co chtějí afroameričani slyšet, jak tu mimo jiné zazní? Převážně se ukazuje, že zasvětit filozofii života jen hudbě a podle toho žít není jen tak. k tragédii je potom hodně blízko. Snímek je emocionálně silný, poetický krásou jazzu a hbitě uměleckým dojmem zkoumá alternativní cesty rodiny a kreativity v černošském životě. Rasový výjev je ztvárněn sice opatrně, ale význačně. Bílí majitelé klubu jsou vyobrazeny jako karikatury chamtivé ekonomické nadvlády bez sebemenší hloubky svých charakterů oproti veškerým postavám černošským. Prezentačně je podán i výsměch bílé milenky jednoho z černošských hudebníků. je nadmíru užvaněná, nicotná a velmi náročná oproti zemité smyslnosti inteligence všech černošek. Ano, rasistické cítění černochů k bělochům tu v určitých scénách prostě jsou. Ale pobuřující to v tomto ohledu nijak není. Černoši možná přikyvují, bělochům je to jedno. Spousta jazzové hudby, které je místy zase až zbytečně moc. Slabým článkem je i nerozhodnost, co je vlastně hlavním kritériem příběhu. Příběh jazzmana a jeho hudby? Příběh jazzmana a jeho dvou žen? Nebo je to snad o loajalitě a vztazích mezi přáteli? Jisté nesrovnalosti tu jsou a asi by byl div, kdyby ne. Každopádně snímek filmový zážitek zanechá a to i po hudební stránce.
