Bývalý profesionální tanečník Pierre Dulane (Antonio Banderas) se rozhodne vyučovat tanec na škole v New Yorku. Zatímco jeho průprava není studentům vůbec po chuti vytvoří nakonec společně kompletně nový styl tance. Příběh je inspirován tanečníkem Pierrem Dulanem.
Přesně ten film, který začne a vy hned víte co bude v dalších 10 minutách, v půlce a jak vše dopadne. A tak to je, nic diváka nepřekvapí, ale docela hezky se na to dívá a neuráží to.
Máme tady dvě kultury: 1) nigaz, r'n'b, chudoba 2) obleky, klasické tance a hudba. Nemám rád obleky a nemám rád yeah, yeah common, check it out, baby. Taneční mě teda nikdy takhle nenakoply, ale možná to je proto, že nejsu američan. A to je jedině dobře a su na to hrdej. Vyloženě ten film nezatracuju, protože jsem ho přežil poměrně bez potu z očekávání konce. I když klasickou hudbu moc neposlouchám, poznám tango. A taky poznám, když to je blbý tango. A přesně takový se objevilo ve scéně, kdy jim to Banderas ukazoval s tou blonckou. Úplně stejnej blbej styl tanga, jak v Smím prosit. Asi nějakej novej styl tanga - v pozadí s beaty. Křeč. PS: a nevím, proč je v žánru muzikál, když hudba tam jenom hraje.
Černošská střední a svědomitý profesor, který se z vlastní vůle ujme zjednání nápravy. Kolikrát už jsme tohle viděli... a kolikrát originálněji a méně lineárněji? Tančím, abych žil je ztělesněné středoškolské klišé, do nějž byste mohli kopat a bouchat pěstí tak dlouho, dokud byste popadali dech. A i potom by v něm zbylo klišovitých vystřihovánek na celou desetiletku dopředu. Naštěstí jsou tuvymazlené taneční pasáže s originálním hudebním podkresem, v nichž Liz Friedlander dokazuje, že aspoň v něčem neskutečně válí. 50%.