Keoma, indiánský míšenec, se vrací po občanské válce domů. Jeho bratři jej však kvůli jeho původu nevítají právě s otevřenou náručí a spiknou se proti němu. Keoma se bude muset vypořádat nejen s nimi, ale i s bandou desperátů, která terorizuje celé okolí. A jeho pomsta bude řádně krvavá!
Netradiční, méně známý ale přesto kvalitní western s výborným Franco Nerem (který mě zaujal více než v roli Djanga) a dokonalou závěrečnou přestřelkou.
Zvláštní western. Dal bych tak 65%, ale na 70 to neni. Franco Nero v roli zvláštního mstitele, který vypadá jako něco mezi Sandokanem a bezdomovcem.. celý film.je takový omšelý. Když přijde na akci, není to tak zlé. Film doprovází zvláštní píseň, která prohlubuje depresivní dojem z tohoto snímku.
Keoma je pro mě kvalitativně dost ambivalentní. Některé prvky mi přijdou špatné, jiné nedotažené a dalších si naopak cením. Výsledný dojem tedy nebyl příliš uspokojivej: Ocenit lze především kameru, choreografii a způsob snímání. Kamera je poměrně dynamická (někdy jakoby tvůrci měli handheld) a občas zabírá postavy skrze sympaticky zabordelařené prostředí. Pokud se na to divák zaměří, může tím být zaujat. Rovněž lze ocenit nějaké ozvláštňující vizuální perličky. Kupříkladu postavy při zásahu často padají ve zpomalených záběrech, což připomíná Peckinpaha, v jehož podání to nepůsobilo toliko jako manýra - navíc neopomenul krev (bullet hit squib), takže z jeho postav po zásahu prskala krev, což je samozřejmě komplikovanější na výrobu, ale rozhodně se to vypatí. Zde ona absence zamrzí, protože akce má jinak predispozici dobře šlapat. Toto ji však učinilo poměrně bezzubou. Alespoň pro mě ano. Osobně mi vůbec nesedla hudba, která ponížila řadu scén tak, jako je jiná hudba v jiných westernech povznesla. Main theme totiž má něco ze sedmdesátkovýho rocku, něco z operní rozmáchlosti a něco ze zvůků, které si s westernem pojíme. Výsledek na mě ale působí melodramaticky a pateticky. Pokud by na to člověk koukal v původním znění - tedy italštině, tak by to možná seplo více, ale mě ten přeromantizovanej verbální projev sere, takže jsem raději koukal s českým dabingem. I původní znění je beztak nahráváno post-synchroně (jak už to u spaghetti westernů bohužel bývá), takže dabing jako dabing. Čeština je však jazyk, který (nejen) pro svou míru tvrdosti velmi šlape v oblasti slovních útoků, projevů buranství, dissu či výsměchu. Proto je v ní radost číst třeba Bukowskiho nebo sledovat nejrůznější parodie. No a tenhle film obsahuje kupříkladu scénu, v níž se černoch postaví do cesty bílému banditovi, který na něj pohlédne a praví: "Negře, tys mi nikdy neměl zkřížit cestu. To byla pěkná hloupost. Zůstane tu po tobě smrad. Musim ho spláchnout." Následně se mu vymočí na nohu a pak ho ještě sundá k zemi. To je asi nejlepší scéna z filmu - rozhodně má nejoblíbenější. Někdo z těch scénáristů měl cit pro tyhle projevy zduřelé maskulinity, egoismu a agrese - často humoristicky spojené s nadstřelením vlastních schopností: Poté co Keoma zastřelí 3 nepřátele před tím, než čtvrtý stihne vůbec vytasit, tak následně daruje poslednímu kulku s jeho jménem a pošle ho za záporákem s tím, že na něj čeká. Střih na záporáka, který pronese: "Čeká na mě, jo? No tak to je naposled, kdy musí čekat." Následně nasedne na koně a odjede se svými desítkami banditů do městečka, kde samozřejmě hrozně pojebe. Rovněž se mi líbila velmi cynická reflexe Občanské války a amerického společensko-kulturního směřování: Navrátivší Keoma se ptá svého otce, k čemu ta válka vlastně byla. Otec odpoví: "Nevím to jistě. Myslím, že když jsme zmasakrovali všechny Indiány, tak jsme chtěli udělat něco šlechetnýho a tak jsme dali svobodu černochům. Teď se cítíme dobře a můžeme vyřídit zbylý Indiány." Film rozhodně má kvality v jednotlivostech, ale ve svém celku příliš nesepne. Příběhově to prostě není dostatečně tematicky prokreslené, díky čemuž si film diváka náležitě nevede a divák tak neprožívá to, co postavy. Jakž takž se ale baví z důvodů výše jmenovaných. ____Žánrově se jedná a revizionistický spaghetti western. Někteří film zařadí do tzv. twilight období nebo pod acid western, ale bych se takto neunáhloval. Je pravda, že western se koncem 70s již poněkud vyčerpal, ale zatěžko mi je mluvil takto zpětně o stmívání v roce 1976, když můžeme vzít v potaz, kolik dobrých westernů stále vyšlo poté. Pokud bychom to brali tematicky podle motivů vystřízlivění, melancholie a zklamání, tak ty se objevují už v různých post-westernech už od začátku 60s. Keoma sice obsahuje prvek mystiky a větší míru symboliky, ale oproti Krtkovi nebo Uzenáčovy Chýše je to stále dost přímočaré, čitelné a málo psychedelické. Franco Nero sice vypadá jako hippík, ale to je dáno tím, že hraje míšence mezi bělochem a indiánem, je zarostlej, aby připomínal Ježíše a celkově vychytal pro roli blbej kostým. Neustále odhalená hruď v kombinaci s pozérským výrazem válkou traumatizovaného muže, který se momentálně objevuje v celém řadě filmů, působí zkrátka směšně.