Podobenství o smyslu víry a lidského života. Úžasná (a zároveň úděsná) personifikace Smrti, stylizace boje o život do (předem prohrané, ale rozhodnutí oddalující) šachové partie. Chcete-li porozumět existencialismu, zkuste tento film strávit. Nebude to jednoduché, zvláště napoprvé.
Krásná černobílá depka o životě, ale hlavně smrti z rukou velikého režiséra. Drsný středověk a vše co k němu patří, syrové mysteriózní drama, které má hloubku, ale je nutné se na film plně soustředit a dívat se na něj v klidu, nerušeně a nejlépe sám.
No tak jsem to asi zase já, kdo půjde proti proudu. Nevím, co se komu na tomhle filmu mohlo líbit. Jediný, co tam bylo fakt vymakaný, bylo zobrazení samotné smrti - ten chlap to fakt měl ušitý. Ten nápad s hraním šachů se mi taky líbil, stejně jako celkové zpracování té doby. Ale bylo to celkem o ničem. A když říkám o ničem, tak tím myslím, že polovina věcí byla nesmyslné kecání a filozofování a to bylo hrozně nudný a zdlouhavý a mě to nutilo koukat pořád na hodinky.
Pokud pravý filmový fanoušek neviděl jediný film švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana, tak aspoň určitě zná jeho jméno. Ingmar Bergman je totiž brán jako jeden z největších a víceméně nejlepších filmařů v historii kinematografie společně třeba s Busterem Keatonem, Akirou Kurosawou, Stanley Kubrickem, Stevenem Spielbergem, Alfredem Hitchcockem nebo Jamesem Cameronem. Společně s Kurosawou to má v tomhle výčtu Bergman pravděpodobně nejtěžší, protože se oba vyloženě nikdy nedostali do hlavního světového mainstreamu a většina lidí tak neviděla klasiky jako Kurosawových Sedm samurajů nebo právě Bergmanova Sedmá pečeť, což je pravděpodobně nejslavnější film tohoto švédského filmaře. Sedmá pečeť je očividná tvorba naprosto silné tvůrčí ruky, která má stejně jako většina náročných uměleckých děl spoustu skrytých významů, které si divák musí domýšlet. I proto je Sedmá pečeť určena pro náročnějšího diváka a ty méně náročnější diváky film logicky tak neosvítí, především proto, že se Sedmá pečeť obchází bez akčních sekvencí a sází především na vizuální podání a dialogové konfrontace. Na první pohled tak jde o takzvaný film mrtvé generace, který jako by snad neměl naději ještě dneska někomu něco říct. Jenže to je základní chyba, protože Sedmá pečeť je dodnes právem brána jako jeden z vrcholů kinematografie, jelikož je dodnes víceméně výjimečná, neobvyklá. Ne nadarmo má Sedmá pečeť atmosféru vystřiženou jak z divadelního představení, protože Bergman nejenom, že začínal u divadla ale následně má divadelní nádech víceméně celá jeho tvorba. Sedmá pečeť je poté inspirovaná středověkými malbami, které Bergmana jako mladého chlapce zaujali. Film je zasazen do období morové epidemie a divák se skrz hlavního hrdinu rytíře Blocka tehdy více dozvídá o tehdejší společnosti a zároveň se už zde Bergman očividně nevyhýbá kritice církve. Je to skutečně filozofický film u kterého je zcela jedno zda vám nezcela sedí dobové zasazeni a fanatičtí historici též ze Sedmé pečeti nemusí být zcela nadšení. Šachová partie mezi rytířem Blockem a Smrtí je ale pořád jednou z nejzásadnějších filmových konfrontací všech dob a především o tu zde jde. Sedmá pečeť je bezpochyby intenzivní záležitost u které je ve finále skvělé že si zásadní moment může každý vyložit po svém a jde skutečně o naprosto bravurní filmařinu vonící zápachem perfekcionismu a především bravurně obsazeným Maxem von Sydowem v roli rytíře, který možná zestárl až příliš rychle. Ze Sedmé pečeti je cítit ta pravá mrazivá atmosféra, je naprosto bravurně napsaná a po vizuální stránce vztahující. Velmi těžko se rozebírá její veškerý kontext, což ve finále může být pro spoustu lidí u jejího sledování ten pravý smrťák, v případě úspěchu ale divák skutečně uvidí jeden z nejvýraznějších filmových zážitků všech dob a pochopí proč je Bergman dodnes tak ceněným filmařským jménem. Naprosto po právu!
Jsem si vědom pověsti a klasičnosti autora i díla a proto jsem k oboum přistupoval s respektem a pečlivou přípravou (najeden, neunaven, dostatek času a v náladě prosté negativ). Přesto jsem geniálnost díla úplně neocenil. Toto podobenství má značně divadelní charakter, a to jak způsobem herectví (Maxe poznáte, ale víc se mi líbil jeho zbrojnoš Jons), tak stavbou scén a nakonec i stylem vyprávění. Symbolů při sledování vidíte víc než důchodců na sjezdu KSČM. Cituje se bible, řeší víra, smysl existence, láska a zrada. Bergman si s černobílou kamerou poměrně rozumí, i když kdyby byl obraz trochu méně statický, nikdo by se nezlobil. Chápu rok výroby, přesto jsou na mě některé záběry nesmyslně dlouhé (pouť kajícníků), symboly zbytečně popisné (obzvlášť pravidelné převyprávění vidění a jeho významu) a některé postavy až příliš figurkovité (hloupý kovář, zrádný okradač mrtvých). Prostě bych od tak slovutného mistra čekal něco víc... Křižák se vrací domů, do krajiny bojující s morem a přitom hraje šachy se smrtí o svůj (a nejen o něj) život... 75%
Docela by mě zajímalo, jak by Sedmá Pečeť vypadala, kdyby měl Bergman velký rozpočet. Film se totiž odehrává ve středověku, v době křížových výprav a moru zachvacující vesnice od jihu. Je to však poměrně malý film, i když řeší velká témata (smrt, radost, věčnost, pomíjivost, bůh, fanatismus, víra, jistota). Na ty je naráženo v dialozích, ale podle mě je ten film narativně málo vystupňovanej (moc se toho v něm nestane) a ty narážky jsou furt jenom takové narážky. Bergman se však scénáristicky zmohl i na víc (viz Scény z Manželského Života). Postav je tam na 90min film možná až příliš, než abychom se byli schopni jim dostat hlouběji do nitra. Respektive je nám jejich nitro otvíráno jaksi divadelně, což k mnohým nemusí dost dobře promlouvat. Interakce mezi nimi jsou (alespoň občas) docela zábavné nebo příjemně vypointované, což jsem upřímně nečekal a film mi to docela zpříjemnilo. Vzpomínám, že třeba u Persony nebo Hodiny vlků jsem se fakt nudil, protože to bylo zatížené a zádumčivé způsobem, který ke mně vůbec nepromlouval a postavy mi přišly příliš patetické a umělé... Jenže Sedmá Pečeť v sobě má víc Itálie (víc radosti), takže Křižák se třeba snaží obehrát smrt v šachách, jeho cynický panoš dává rady po vesnicích, kočovní kejklíři se pitvoří a nosí si do lesa cizí manželky... Nestačilo to však na to, aby mě to vyloženě strhlo. Pokud tomu současný divák chce dát šanci, měl by i přes obecné uznání očekávat méně, udělat si čas, klid a být pozorný, aby z toho něco měl. Své kouzlo to totiž má.
Působivý příběh o mnoha otázkách, na které sice nejsou dány jednoznačné odpovědi, ale film umožňuje jejich lepší vnímání i schůdnější cestu k jejich řešení. Poutavě odvyprávěný příběh plný zajímavých postav a úchvatných dialogů, který nemá daleko k divadelní hře a přesto jako film nepůsobí zdlouhavě, vynikající hudba...
Atmosféra středověku je myslím vykreslena dobře. Nijak zvlášť mě ale film neoslovil, hledání Boha není mým celoživotním koníčkem. Nebyl to žádný trhák, ale ani vyloženě propadák.