Hru se světlem a stíny, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává zejména na úrovni děje. Ten se soustředí víc na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme tu už velké bitevní scény jako v prvním díle. Spíše jde o psychologické drama, režisér zdůrazňuje carovu patologickou nedůvěru ke komukoliv jinému. Druhý díl se mi líbil víc. Čerkasov podal skvělý výkon. Hudba Sergeje Prokofjeva je velice výstižná.
U jedničky jsem ocenil pouze to, co jsem prostě musel. Nijak víc mě ten film nedostal. Proto sám nechápu, jak je možné, že druhý díl, který jsem viděl záhy a který vznikal současně, na mě působil o tolik silněji. Propaganda prakticky zmizela a zůstala jen nekonečná paranoia neustále zrady a nenávisti všech vůči Ivanovi, kterého vlastně nesnášíme i my. Neskutečně působivé.
