Film Smrt a dívka natočil režisér Roman Polanski podle stejnojmenné divadelní hry Ariela Dorfmana, která na světových jevištích patří k takzvané "moderní klasice". - Příběh, dodržující antickou jednotu místa, času i děje, se odehrává během jedné noci v nespecifikované jihoamerické zemi po pádu diktatury. V domě na pobřeží se setkává oběť bývalého režimu Paulina Escobarová, její mučitel, lékař Roberto Miranda, a její manžel, demokraticky smýšlející advokát Gerardo Escobar, který statečné ženě vděčí za svůj život. Doktor náhodou přijde do osamělého domu Escobarových, a minulostí těžce poznamenaná Paulina v něm pozná svého krutého vyšetřovatele, jehož tvář však nikdy nespatřila. Pomstychtivé ženě se podaří muže zajmout a přesvědčit váhajícího manžela, aby se ujal role jeho obhájce. Chce z vězně dostat úplné přiznání; protože slíbí, že ho potom pustí, pokouší se jí Miranda vyhovět za každou cenu. Zprvu to vypadá, že muž je nevinný a že se stal obětí pomstou a násilím posedlé Pauliny. Několik okolností však zase svědčí proti němu; přes vězňovo konečné přiznání však nakonec vlastně není jasné, zda je doktor vinen, či zda jen podlehl násilí. - Dorfmanova úvaha o možnostech spravedlivé odplaty i o potřebě odpuštění, které by umožnily katům i jejich obětem vzájemnou koexistenci v jediném státě, je postavena především na dialogu a na hereckých výkonech ústředního tria. Polanského pietní filmový přepis (na scénáři se podílel i Rafael Yglesias, scenárista filmu Beze strachu Petera Weira, FP 12/94 - V) se bohužel nevyhnul jisté statičnosti, ozvláštněné pouze několika "rozhýbanými" montážemi Paulininy nervózní přípravy večeře, jejího útěku z domu či přípravy vyslýchacích rekvizit. Převaha mluveného slova a příliš standardní výkon Sigourney Weaverové způsobily, že z jinak solidního, thrillerově rozehraného dramatu mizí příslušné napětí. Titul snímku je odvozen od názvu skladby Franze Schuberta Smrt a dívka, již mučitel své oběti pouštěl a jež trojici protagonistů navždy spojuje trýznivým poutem. - Hru Smrt a dívka (v hlavní roli s Eliškou Balzerovou) před časem uvedlo Stavovské divadlo v Praze.
Působivá konverzačka stojící na výkonu ústředního tria. Na minimálním prostoru předvedl Polanski nevídané divadlo, kterému chybí jen větší drive a nějaké ty zvraty.
Dokonale vybraná představitelka titulní role Pauliny - Sigurney Weaver má v sobě křehkost i tvrdost současně; bohužel její herecké schopnosti mají své meze, od Vetřelce mi přijde jako herečka jedné role. Ani tentokrát nedokázala překonat sama sebe a zůstala trochu toporná. Široký rejstřík má naopak Ben Kingsley - od Gándhího přes účetního Isaaca v Schindlerově seznamu až po tuto dvojznačnou figuru doktora Mirandy zvládá velmi rozdílné charaktery. Leitmotiv filmu - totiž do jaké míry je obecně možno pokládat vynucené přiznání za věrohodné - zůstává nedořešen, ovšem někdy je položená otázka důležitější než odpověď.
Polanski si možná vystačil s jednou místnůstkou a třemi herci, ale taky na úkor vtažení do děje (vážně by se hodily nějaké mučivé flashbacky při Paulině vzpomínání). Rozjezd parádní, ale postupem času, kdy se stále víc tlachalo a děj se nešinul kupředu, mi vlastně bylo úplně jedno, jak to s nebohým Kingsleym na té židli dopadne. 6/10