Farář Thomas ztrácí schopnost pomáhat a naslouchat. Pochybuje o sobě, pochybuje o bohu. Na jeho mše chodí čím dál méně lidí, jeho varhaník k víře nemá žádný vztah. A té hrstce lidí, která na mše chodí, Thomas nedokáže pomoct, nedokáže ulevit jejich trápení. Sám se utápí ve smutku a se stále chatrnějším zdravím, nedokáže pomoci ani sám sobě. Není schopen vykonávat boží poslání, které by jako farář konat měl.
Po smrti manželky, se farář topí v sebelítosti, jistým způsobem si těžko dělá sám. Ačkoliv mu Marta pomoc nabízí a stojí při něm, nechce o ní ani slyšet a Martu odbíjí. Již při první scéně, při rozdávání hostií, je v Thomasově tváři vidět lhostejnost a emocionální vratkost. Divák je tak od začátku, ve vyprázdněné farnosti, vržen do světa plného smutku, ticha a bezvýchodnosti. Thomas nevěří sobě, ztratil víru v boha, jehož existenci později dokonce i popírá. Pouze přežívá, s lhostejností se kterou ke světu přistupuje. Thomas je přesvědčen, že nikdo nemůže porozumět jeho utrpení. Sám ze sebe udělal trpitele, který nechce být pochopen.
Učitelka Marta, která je do Thomase zamilovaná, se neustále snaží do Thomasova negativního světa dostat a ulevit mu od jeho trápení. Není to však nic platné, jelikož Thomas po smrti jeho manželky, již není schopen milovat ženy a Martě to dává jasně najevo. Marta se však nedá a i přes to, jak jí Thomas mnohdy ubližuje, stále stojí při jeho boku. Thomas ve filmu pronese ,,Láska je bůh, bůh je láska”. Mohlo by se tedy zdát, že Martina láska k němu by mohla být vysvobozením a nalezením boha, kterého Thomas už dávno ztratil. Thomas však odmítá, někdy až hrubě, a boha už v podstatě ani najít nechce.
Temná deprese... Překvapilo mě, že ten film rozhodně není nečitelný a v podstatě se naplno otevírá divákovi a celkem doslovně vysvětluje. Ale to neberu jako mínus ani plus, jen mě to celkem udivilo.
Neuvěřitelně nudný a hlavně depresivní film, který od nižšího hodnocení zachraňuje jen svérázný a přesto uvěřitelný a přesně padnoucí postřeh varhaníka o tom, co vlastně Ježíše bolelo nejvíc. Sakra, mít po ruce pistoli, tak se vážně odstřelím na místě!
O Bergmanovi mám načteno, ale přiznám se, že Hosty večeře Páně jsem poprvé viděl až včera, ačkoli ho mám doma v kolekci už několik let. Ale klasikou se zkrátka musí šetřit, není to jen o tom, to kvantitativně zkouknout. Chce si to vychutnat. Všichni v HBO a Netflixu by měli Bergmanovy posílat tantiémy, protože tohle je zřejmě nejvykrádanější film posledních let. Monology s divákem do kamery, brutální upřímnost, příšerné až horrorové sekvence, sebetrýznění, zkrátka to na čem dnes stojí dobrá televize, to všechno definoval Bergmann tímto filmem. A Bože ta kamera! Trvá to tedy téměř jak epizoda House of Cards, ale už to z hlavy nedostanete. Doporučuji to nebrát tak vážně, jinak si proženete hlavou kulku jako hlavní hrdina.
Když Tomáš vyjíždí z kostela na místo sebevraždy, je na jeho autě i na zemi spousta sněhu. Když však dorazí na místo činu, auto je čisté a po sněhu na zemi není ani památky.
V jednom okamžiku dalšího filmu z trilogie Ingmara Bergmana „Boží mlčení“ "Mlčení"(1963) říká Ester Johanovi: „A ty se můžeš plavit se strýčkem Perssonem.“ To by mohlo odkazovat na Jonase Perssona, muže, který se v tomto filmu zastřelí.
Film je zařazen na seznam „skvělých filmů“ Rogera Eberta.