Smrti král

V době, kdy u nás Troška rozdával radost smrtící estrádou Slunce, seno a pár facek, v Německu začal panovat Smrti král a dávat políčky veškerým cenzurním předpisům. Punker Buttgereit díky nechvalně známému filmu získal nejen nesmazatelný zářez ve vředovitých análech světové kinematografie. Dostalo se mu v Německu také uznání od státních orgánů v podobě soudních tahanic za hanobení všeho možného – vkus a nácky a mrtvoly nevyjímaje. Jak již název napovídá, při tvorbě majstrštyku nebylo Buttgereitovi zrovna hej, neboť mu během natáčení zesnula maminka. Trudnou událost přetavil do svého dojáku natolik jemnocitně, že se i zasmrádlý Goethe v hrobě obrací. Veškeré anatomické rysy, jež proslavily Nekromantika, Buttgereit v Smrti králi ještě více zušlechťuje do nekro-plesnivé estetiky, místy upomínající na zvrácenou verzi melancholických výjevů Alaina Resnaise. Smrti král je oproti Nekromantikům osudovější, výpravnější, více syrový a gumová těla nebožtíků nahrazuje nefalšovanou lidskou tkání. Pečlivě stylizovaná chlívárna z různých úhlů pohledu rozpitvává činy (sebe)vrahů, kteří způsobem smrti vdechují práchnivému životu vlastní smysl. Na rozdíl od vytuhlých hrdinů Buttgereitovo melodrama nenechá diváka chladným; šnuptychl a sáček na zvracení jsou do sálu povinností. (Festival otrlého diváka)