Články o Playgirls

Samozvané filmové braky jsou obklopené řadou spekulací. Jak se vlastně pozná umělecký vkus od nevkusu? Kdy je dílo už tak špatné, až začíná být kultovním paradigmatem skvělé? Nakolik musíme při jeho hodnocení brát v potaz dobové podněty neboli zeitgeist? Málokterý snímek si po zohlednění všech teoretických disciplín zaslouží kompletně zatratit a proklít, ale nechvalně proslulý diptych Playgirls, kterým plodný režisér Vít Olmer roku 1995 adaptoval stejnojmennou erotickou předlohu Vladimíra Párala, se minimálně v porevoluční tuzemské kinematografii vyjímá. Má pověst tak špatnou, až se v řadě ohledů stává esencí senzacechtivé a exploatační pokleslosti své doby.

Brutální komedie Na plech začíná v předpremiérách své tažení kiny a přitahuje všechny, jimž v českých komediích chybí drsnější humor. Film Martina Pohla má sice štědřejší rozpočet a profesionálnější výpravu než jeho první kousky, nicméně si stále drží dojem undergroundového filmu, nabízejícího alternativu ke standardu současné české komedie. Není to nicméně poprvé, co se na českém filmovém trhu objeví kousek, který jde trochu extrémnější cestou.

Armáda se krátce po sametové revoluci stala oblíbeným ztělesněním neduhů socialistické společnosti. Na konci května 1991 měl premiéru komediální Tankový prapor, o pouhý měsíc později se v kinech objevila komornější, méně divácky vděčná a notně temnější Tichá bolest, která navzdory svým nesporným filmařským kvalitám právě ze zmíněných důvodů větší ohlas nevyvolala. A o další rok později spatřila přítmí kinosálů vojenská řachanda Černí baroni. Všechny tři snímky se vracely do tuhých poměrů 50. let a hořkosladce zobrazovaly absurdní byrokracii zelených hlav.

Nový snímek Tomasze Wińského Hranice lásky doprovázený manifestem Nová česká intimita zavdává příležitost k rozproudění diskuse o filmovém zobrazování intimity a erotiky. Ty jsou v české kinematografii přítomné již od první republiky, místo citlivého vykreslení lidské blízkosti či vyvolání vzrušení však často vzbuzují spíš výsměch, nechuť a pohoršení.

Extase od Gustava Machatého, která se bude opět promítat v Benátkách po 85 letech na festivalu, není podle vás nejlepší českým erotickým filmem. Jaké je tedy pořadí? Na prvním místě najdete klasiku od Karla Kachyni o mladém architektovi, který v objektivu našel krásu i odvahu k rozhodnutí udělat odvážnější snímky i s Ivanou Chýlkovou. Možná tím nejznámějším je přece jen ve světě Erotikon a Extase od Gustava Machatého.

O Míše Kuklové se mluvilo nejvíc v době jejího manželství s Jiřím Pomejem. Bohužel později pověst nechvalně proslulého producenta vrhla stín i na ni. Zbytky sebevědomí si zachránila rozvodem, ale návrat na hvězdné herecké výsluní jde mnohem pomaleji. Po tom ale už Míša, zdá se, nijak zvlášť netouží.

Ne, bohužel se nejedná o superhrdinský snímek z prostředí českých chlévů...