Toru Watanabe zaslechne píseň skupiny Beatles a vzpomene si na svou první lásku Naoko, která teď chodí s jeho nejlepším přítelem Kizukim. V tu chvíli se přenese o dvacet let zpět do svých studentských let, které trávil v Tokiu, a ocitne se ve světě rozjitřených vztahů, náhodných známostí na jednu noc, vášně, zmaru a touhy, z něhož ho vytrhne impulzivní mladá žena jménem Midori, která mu razantně vstoupí do života a dostane ho do situace, kdy si musí vybrat mezi budoucností a minulostí.
Film sice není tak super, jako kniha, ale i tak je dobře ukázáno jak moc se od nás Japonci liší myšlením. Jako všechny věci od Murakamiho - trošku smutné.
Tran už mě nudil s Joshem Harnettem a teď mi zprznil oblíbenou knížku. Vůbec nepochopil atmosféru a komunikaci knihy. Vypustil dost důležitých faktů a nevím proč si dal záležet na studentských bouřích pro příběh zbytečných... 10%
Norské dřevo Anh Hung Trana je učebnicovým příkladem, jak se adaptace knih nemají natáčet. Ale také se na tomto snímku krásně ukazuje, že jakékoli srovnávání knih a filmů "podle nich" natočených je nesmyslné. Kniha je vystavěna s použitím literárních prostředků, zatímco film používá prostředky filmové... Kniha a film se tedy liší svou "řečí", ale navíc také svým rozsahem. Jakákoli snaha věrně převést knihu do filmové podoby, aniž by byly respektovány tyto zásadní rozdíly, je předem odsouzena k nezdaru. Nemluvě o tom, že nevidím naprosto žádný smysl, proč "věrně" převádět knihu na filmový pás. Není snad snazší a přínosnější si tu knihu prostě přečíst? Pokud se tedy dělá adaptace, musí přinášet něco nového, musí vhodně "přeložit" literaturu do kinematografie a vytvořit tak zcela nové dílo nezávislé na tom "původním". Odtud tedy ona nesmyslnost jakéhokoli srovnání knihy s filmem. Už z podstaty musí být jiné, jinak je to špatně - film by byl zbytečný. Tranův film zcela vyhořel právě na tom, že se otrocky snažil zkopírovat stránky velmi úspěšné (a velmi dobré) knihy do filmových okének. Pochopitelně to vede k velmi skokovému neplynulému průběhu vyprávění. Není prostor na vysvětlování jednotlivých detailů, epizod, příčin či následků. Není prostor na komplikovanou psychologii postav a jejich vývoj. Režisér chtěl mít ve filmu všechno, ale ve výsledku tam má jen neohrabanou kostru s mizernými chrupavkami a hlavně bez zdravé svaloviny. Proč dával např. do filmu onu nemocniční scénu s Midorinim otcem? Jaký smysl má tato scéna v kontextu filmu? Odpovím si sám - Byla v knize! Jenže Tran jaksi zapomněl divákovi převyprávět tuto epizodu celou a vysvětlit její smysl... A to je z podstaty špatně! Podobně by se dalo mluvit o dalších scénách. Film je více zajímavý po vizuální stránce; herci jsou také dobří. Tranovi se (zejména díky hudbě) podařilo vystihnout éru šedesátých let a vytvořit slušnou atmosféru. Ale to nevyvažuje ono selhání při "překladu" Murakamiho bestselleru, který je zde redukován na monotonní, až lhostejné oznamování, kdo už umřel, prokládané lascivitami, které v tomto filmu vypadají velmi samoúčelně. Křečovitost a snaha nezklamat vedla k pseudoartistnímu pojetí (časté záběry na krajinu, kytky v makropohledu), patetickému vyvrcholení (zoufalý Toru na skalnatém mořském pobřeží) a vůbec zbytečnému prodlužování divákova trápení. Vznikl pouhý přívěšek k dobré knize, nikoliv jeho nezávislý sourozenec, tj. svébytné dílo. Murakami měl dál tvrdošijně trvat na tom, že jeho knihy zůstanou knihami... (2 a 1/2 *)