Kleopatra nebyla ani černoška, ani běloška. Seriál Netflixu bojuje proti kleopatriarchátu

Z dokudramatu o Kleopatře se stala událost hlavně obsazení hlavní role černošskou herečkou Adele James. Sociální sítě zaplavily ironické falešné plakáty neexistujících filmů o černošském Hitlerovi, Zelenském nebo dokonce i Lvím králi, na kterých se vždy zároveň skvělo logo Netflixu. Chyběly už jen černošské Chobotnice z druhého kleopatra. Pro konzervativní uživatele a uživatelky internetu se Královna Kleopatra stala dalším příkladem blackwashingu, tedy obsazování bílých postav černošskými herci a herečkami, kterého se „nepoučitelná“ streamovací služba opakovaně dopouští. Proti obsazení se ohradili i historici přímo z Egypta.

Samotnému Netflixu se tyhle tahanice samozřejmě hodí, protože ho pomáhají zviditelňovat. Je to sice vyhrocená a polarizující publicita, ale rozhodně není výrazně ohrožující. V případě Královny Kleopatry se tímto skandálem podařilo nasvítit sérii, která patří k tomu typu obsahu, jaký na streamovacích službách většinou zaujme jen ty, již ho vyhledávají cíleně. Čtyřdílná série o Kleopatře je druhou sezónou cyklu Africké královny zaštítěného herečkou a producentkou Jadou Pinkett Smith, která má postupně představovat výrazné historické panovnice z tohoto kontinentu.

První řada byla věnovaná angolské vládkyni Njinzea vzbudila hodně vlažné reakce. Když pomineme záslužnou agendu, byl to totiž jen průměrný seriál, jenž se snaží z historické látky vymáčknout co nejvíc dramatu za každou cenu. Totéž platí i pro Královnu Kleopatru. 

Minisérie vypadá jako nejtuctovější historický seriál, kde se co nejlaciněji pořízené ilustrační hrané scény střídají se záběry „odborníků“, kteří doslovně popisují, jaké pocity asi daná postava v dané situaci zažívala. Obojí se drží nejvousatějších klišé. Například když žena v jedné scéně zvrací, je to jasný znak toho, že je těhotná. V Kleopatře se v pár studiových kulisách evokujících starověký Egypt a Řím motá několik protagonistů, kteří nejčastěji vrhají na kameru pohledy, jež jsou emočně zabarvené podle potřeby situace, případně provádějí různé akce většinou ve zpomalených záběrech. Výkony Adele James a dalších protagonistů se tak dají těžko hodnotit.

Není to vlastně herectví, ale spíš ztělesňování – předvádění jasně čitelných póz a gest někde na hraně živých obrazů. Největším šampionem této disciplíny je postava Oktaviána, kterého až téměř do samotného závěru vidíme jen rozvážně přešlapovat na místě a hledět kamsi do dálky na prašném pahorku. Nejapně vyznívají i pokusy vdechnout tomuhle divadlu trochu života aktuálním soundtrackem, k Caesarově vraždě zní hip hop, k milostným scénám zase R&B.

Historičky a historikové, kteří v sérii mluví, také evidentně nechtějí interpretovat fakta, ale především vyprávět příběh, srozumitelný pro všechny. Je legrační, když v jedné scéně mluvčí zpochybňuje věrohodnost známého příběhu o tom, že Kleopatra se dostala na audienci k Juliu Caesarovi zabalená v koberci. Je prý pochybná na základě toho, že tento detail známe díky Plútarchovi, který žil 150 let po Kleopatře, takže „Co tak asi mohl vědět?“

A přitom historičky a historikové v seriálu s odstupem více než dvou tisíciletí popisují niterné pocity antických panovníků a používají u toho formulace typu: „Znáte ten smajlík s vybuchujícím obličejem? Tak přesně tak se tvářil Marcus Antonius, když zjistil, že Kleopatřina loď odplouvá.“

Královna Kleopatra si zkrátka s historií příliš velkou hlavu nedělá. Spíš se snaží převyprávět známý příběh egyptské panovnice trochu jinak. Kleopatra nemá jen tmavou pleť, ale především je představovaná jako jednoznačný identifikační vzor silné ženy, která je emancipovaná a progresivní, a to ryze současným způsobem. Dokonce to vypadá, že byla osvícenější než většina současných politiků a političek. Vždycky má po ruce racionální plán, umí být empatická, učarovat okolí svými schopnostmi a znalostmi a zjednat si autoritu jak při politických rokováních, tak v posteli. 

Zároveň je už od začátku nositelkou změny a pokroku. Sice moc nevíme, co konkrétně chce udělat, ale neustále to ohlašuje poněkud prázdnými hesly. Když má podstoupit rituál korunovace, říká, že „možná je čas na nové tradice“; když si Marcus Antonius stěžuje, že Oktavián dokáže předvídat každý jeho krok, namítne, že „možná je čas vymyslet nějaké nové kroky“.

Tenhle posun bude samozřejmě ještě víc provokovat ty, kdo byli na seriál od začátku nabroušení kvůli barvě pleti samotné Kleopatry. Ptát se, do jaké míry pořad odpovídá „reálné historii,“ je v tomhle případě dost ošemetné. Co je týče její etnicity, asi nejsmysluplnější odpověď podává historička Rebecca Futo Kennedy: „Ptát se, jestli byl někdo běloška, nebo černoška je anachronické a vypovídá to spíš o současné politické situaci než o snahách porozumět antice zevnitř.“

Jinými slovy, ať už měla pleť reálné Kleopatry jakýkoli odstín, rozhodně to nebyla ani běloška, ani černoška v současném slova smyslu a v současných politických a společenských souvislostech. Žila totiž v jiné společnosti, kde barva pleti znamenala úplně něco jiného než dnes. Kdyby se seriál opravdu snažil ztvárnit Kleopatru historicky co nejvěrněji, musel by se pokusit zrekonstruovat dobovou mentalitu. A dost možná by to nezvládl, protože nás od té doby dělí příliš mnoho času, nemáme dostatek spolehlivých informací a myšlení tehdejších lidí je nám nepřekonatelně vzdálené.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, jak byla Kleopatra zobrazovaná v popkultuře v minulosti. Nejslavnější film s ní je hollywoodská velkoprodukce Kleopatras Elizabeth Taylorz šedesátých let, kde se prezentovala jako královna skandálů, která vypočítavě využívá svého sex-appealu. V Asterixovi a Kleopatře se z egyptské královny stala stereotypní hašteřivá žena, která si neustále na něco stěžuje a každému vyhrožuje, že ho dá předhodit krokodýlům. 

Ovšem historie je beztak konstrukt, který neustále mění svůj význam podle toho, jak se to hodí tomu, kdo o ní právě mluví. A o popkulturních obrazech historie to platí dvojnásob. Proti oběma zmíněným starším filmovým verzím egyptské panovnice je však tato Kleopatra coby modelová „silná hrdinka“ jednoznačným zlepšením. Ať už ji hraje černoška, nebo třeba Dáda Kleopatrasová.