Petr Vachler: "Žijeme často životy těch druhých"

Čím je pro vás film?

Film má jeden úžasný dar – je to něco jiného než například továrna na ponožky. A to i přesto, že také ponožky mohou být kreativní, různých barev, tvarů. Každý film vzniká stále znovu a znovu. Musí se napsat scénář, vytvořit nové příběhy, být originální, myslet na panta rhei, velkou neznámou veličinu tvorby. Film je alchymie a divák se mění každým dnem. Film je pro mě další Matrix, další realita, kterou můžeme vnímat. Je to zhmotnění knih, našich iluzí, ideálních představ i varovných negací. Scenárista někdy na příběhu pracuje roky, aby dokázal za hodinu a půl říct to, co bychom jinak pochopili a prožili třeba za půl života.

Mluvili jsme o ponožkách... Je film zároveň i výrobek?

Je otázka, co je v dnešní době vůbec výrobek. Je i slovo výrobek ? Autorské dílo?

Letos jsou právě takovými filmy Pouta Radima Špačka, Největší z Čechů Roberta Sedláčka či paradoxně i film Přežít svůj život matadora experimentu českého filmu Jana Švankmajera. Filmy, které mají co říct, ale skončily v artových kinech pro pár tisícovek lidí. Tak to prostě je a doba přitvrzuje na principu jednoduchosti. Čím jednoduší výrobek, tím lépe.

Ideální marketingový tah byl letos Kajínek. Tvůrci vytáhli největší kauzu posledních let a  pokusili se udělat politický thriller, americkým stylem v českých podmínkách. Politické thrillery jsou v  Evropě spíš doménou Italů, Francouzů nebo Španělů. U  nás stále rarita. Komerční film na míru, jednoduše zpracovaný s velkou reklamou a kauzou. Tady to vyšlo pro producenty dobře. Jsou producenti, kteří chtějí cíleně natočit divácky úspěšné filmy, stejně jako nadšenci, entuziasti, snílci, blázni, kteří chtějí dostat to nejlepší ze sebe, aniž myslí primárně na peníze. Je to absolutně v pořádku, někdo pracuje pro minority, někdo pro majority a někdy se to vše zvláštně prolne oběma směry.

To znamená, že výroba filmových trháků a kasaštyků je legitimní umělecký záměr?

Někdy vědomě, jindy bez vědomí důsledku. Ženy v  pokušení, Kajínek, Bathory, Pupendo, Vratné láhve, Román pro muže jsou klasické filmy, kde se dopředu přemýšlelo o  tom, aby snímky přilákaly masy diváků. Jenže se to musí umět i dobře natočit. Ale pak je tu celá řada snímků, kde se předpokládalo diváků méně, a přesto se z nich staly divácké hity. Namátkou Pelíšky, Snowboarďáci, Želary nebo Samotáři. Také jsou tu dobré filmy, které měly být diváckým hitem, a  vše bylo jinak. Protektor, Tři sezóny v  pekle, U  mě dobrý. Doba a čas změnily vnímání diváků. Jdeme do jednodušší doby, informační záplavy, kdy i film za korunu je drahý kvůli internetovému  pirátství. Všichni producenti plánují vysokou návštěvnost, ale doba je přehuštěná, každý den nabízejí média desítky, stovky filmů v kinech, televizích, na DVD či tisíce na internetu. Vyrobit cílený kasaštyk je otázka pro hodně dobrého filmového mága.

Výroba filmů má tedy své přísně dané ekonomické zákonitosti, ty ale nejspíš nefungují plošně. Mám na mysli národní kinematografie, jejich specifika. Uplatňují se i dnes?

Samozřejmě že koprodukce s televizemi a finančními skupinami, které do filmu investují peníze a čas, potom vytváří tlak, aby byl úspěšný i v televizi, aby se dal vysílat v  osm hodin večer. Parametry jsou dané, stejně jako když vyrábíte automobil rodinného typu, aby byl co nejvíc prodávaný. Autorský film měl svou doménu v  šedesátých a  sedmdesátých letech, zejména v  Evropě. Amerika většinou prosazovala producentský systém, kdy je producent svým způsobem režisérem filmu. Rozhoduje nejen o tom, kdo bude kameraman, kdo režisér, ale může je odvolat, změnit značně film, scény i vyznění filmu. V evropském filmu se šlo spíš po výpovědích, po posláních než po ekonomické atraktivnosti. Woody Allen, Jim Jarmouch či David Lynch byli také komerčně úspěšní v  rámci světové minority a James Cameron či Steven Spielberg v rámci majority. Říci jednoduše, že Amerika je černobílá, jen komerční, by bylo zavádějící, ale režisérská Evropa byla a je daleko víc autorská, svobodná, i když ekonomicky omezenější malými trhy.

Mezinárodní úspěch měříme dnes hlavně festivaly. Když budeme mluvit třeba o  Koljovi Jana Svěráka, Musíme si pomáhat Jana Hřebejka, Knoflíkářích Petra Zelenky, Štěstí Bohdana Slámy nebo o  Babím létě Vladimíra Michálka, tyto filmy rozhodně ve světě uspěly. Je zajímavé, že Babí léto bylo v  Americe oceněno a v Evropě zůstalo opomenuté. Postoj ke starším obyvatelům je v Americe jiný. Kolju pro změnu Mexičané chápali jako svůj problém migrace do USA. Záleží na trzích, na době, kam jednotlivé filmy umístíte. Ale český film je na festivalech úspěšný pořád. Bohužel v  záplavě světové produkce velkofilmů jsme s  našimi rozpočty a filmy čím dál míň konkurenceschopní v běžné evropské, světové distribuci.

Chybějí mu především peníze, pak bychom mohli být úspěšní a  odvážní psát dražší scénáře, které by svět zaujaly. Natočit Jiřího z Poděbrad či mistra Jana Husa z  jiného úhlu pohledu, než byl ten Vávrův. Ukázat jej jinak, než jako adorovaného vysokého statného husitu? Žižku jako lapku? Karla IV. jako rozporuplného panovníka? Miladu Horákovou jako hrdinku? Ale za co? Rozpočty jsou u nás dnes nizoučké. Dějiny bohužel vždyc ky píšou vítězové a  u  nás byli za vítěze bráni v  době rozkvětu kinematografie komunisté, kteří dějiny zdeformovali podle sebe. Stejně jako je deformoval Hitler nebo Stalin či politici, kteří byli zrovna u  moci. Svět, kde vládnou peníze nebo mocenské struktury, těžko oklamete jen nadšením. Třeba se to jednou změní.

V čem je tedy kouzlo filmu?

Ve vytváření iluze. Zdeněk Svěrák vyprávěl v  našem cyklu dokumentů Rozmarná léta českého filmu, který právě běží v  televizi, že si vlastně už těžko vybavuje svého učitele z dětství. Dokonale mu ho v Obecné škole vytěsnil Jan Tříska. Film má to kouzlo, že určuje dějiny, tok vnímání světa. Určuje, jak lidi vypadali, jak vypadala celá doba. A  taky dějiny deformuje. Když někdo násilně obsadí zemi, bude točit tisíce filmů a psát tisíce knih o  tom, jak to proběhlo, aby světu ukázal, že on měl pravdu. To se týká třeba i  násilného obsazení Severní a Jižní Ameriky, masového zkreslení vyobrazení indiánů. Film, na který přijde miliarda lidí, už utváří důležitý světový názor. Ať chceme, nebo ne, stejně vám daný příběh, názor zůstanou v hlavě. Malá noticka historika o reálných skutečnostech na internetu bude málo platná.

Když se podíváme na literární Kytici, která byla bez obrazové hmoty, a pak najednou poznáme magický svět Karla Jaromíra Erbena ve filmu, už si ji pamatujeme jinak. Naše literární představy jsou smazány. Po zhlédnutí Nebeských jezdců a  Tmavomodrého světa už máme nějakou představu, co asi piloti v Anglii prožívali a jak vypadali. V těchto filmech je autorský vhled, který nám vytváří novou realitu.

Kniha se uchovává daleko hůř, protože při četbě pracuje fantazie, méně stabilní imaginace. Když ale vidíte životopisný film, vlastně si toho člověka pamatujete v  podobě herce, který ho ztvárnil, a  dokonce někdy vytvoříme jeho jedinou fotografickou podobu, jako byl třeba zmíněný Hus. Kdyby se splnil jeden z mých snů a já bych natočil životopis Huga Haase, a třeba by ho hrál Jarda Dušek, lidi by si pamatovali Huga Haase mimo jeho filmové role jako Jardu Duška. Sledováním filmů, návštěvou divadla, čtením knih jsme velmi silně, ale dobrovolně ovlivňováni. Přejímáme názory tvůrců, přehodnocujeme postoje. Je to naše svobodná volba, jako bychom si ve škole vybírali volitelné předměty a dál se učili. A tím mám na mysli ty důležitější předměty, jako je odpuštění, humor, pochopení, láska. Jakpoznat pravdu, pokoru či zbavení se strachu. To vše nabízejí filmové příběhy ve zkratkách.

Dávají, ale hůř si je pamatujeme. Zajímavý paradox. Film je atraktivnější, mediálně zajímavější a nákladný. Kniha minoritnější, svobodnější a levnější. Třeba Šifra mistra Leonarda a církev, která filmu udělala omylem obrovskou reklamu svým negativním postojem, či zadupala svým puritánstvím film Miloše Formana Lid versus Larry Flint. Tady církev částečně vyhrála, svoboda nahoty je pro ni horší než horor, násilí a strach. Zejména ve Spojených státech. Film je pod větším drobnohledem zájmových skupin, je masově sdělnější. Někdy jsou mocenské struktury tak silné, že film může být těmito názory i poškozen. Jenom trochu začnete šoupat dějinami vítězů a podíváte se na jiný úhel a je skoro konec.

Pro Českou televizi jsme připravovali pořad Detektor s různými alternativními pohledy na realitu. Vědecká obec nám udělila Stříbrný a Zlatý bludný balvan, televize pod mediálním tlakem zrušila podepsanou smlouvu na dvacet dílů, skončili jsme u třináctého. Symbolické.

Ochuzeni určitě ne, museli bychom se vrátit do doby bez knih, před Gutenbergův vynález knihtisku, před polovinu patnáctého století. Život byl víc interaktivní, víc soustředěný na rodinu a osobní zážitky, bez každodenních světových a často zbytečných negativních zpráv. Člověk žil jen z toho, co se přihodilo v okolí, a hlavně pomaleji. Dnes víme všechno o tom, co se přihodilo Ondrovi Vetchému nebo Karlu Rodenovi, ale co se přihodilo sousedovi, nám uniká. Víme, kdo s námi žije v domě? Kdo jsou naši sousedé v ulici? Co je trápí, z čeho se radují? Naproti tomu známe partnery Cameron Diaz nebo úlety Bruce Willise. Dokonce to dospělo tak daleko, že v předlouhých seriálech žijeme životy filmových hrdinů, mediálních hvězd, koukáme se, jak bychom měli žít, zapomínáme na sebe, na svůj čas, který můžeme prožít. Zapomínáme na to, co dělají naše děti a manželky a rodiče, ale žijeme často životy těch druhých, víme o nich vše, víc než sami o sobě.

Jsme roztěkaní, jsme rychlí. I filmy jsou daleko dynamičtější. Když se dnes podíváte na Bergmanovy Lesní jahody nebo Viscontiho Smrt v Benátkách, Lelouchova Muže a ženu, což byly velice slavné filmy, tak mezitím vyžehlíte, přečtete jednu knížku, noviny, pohrajete si s dětmi, a stejně máte pocit, že jste film viděli celý. Dnes musí být film našlapaný od první do poslední minuty. A když je to jinak, jde o artové filmy, které si vychutná malá skupina lidí. Život se dá žít na úplně jiných principech, snad se rozpomeneme. Zpomalíme a budeme víc sami sebou. Vnímám to při svých návštěvách Peru nebo Mexika stejně jako na Šumavě či v místech, kde jsem bez internetu a bez signálu.

Jaké jiné principy myslíte?

Honíme se za novými auty, mobily, notebooky, kávovary, televizemi, módními výstřelky, aniž právě používané patřičně zestárlo. Kupujeme novou pračku, protože má zelenou a už ne žlutou diodu. Co naše ekologická stopa? Ve Střední a Jižní Americe se člověk víc věnuje sobě, tedy mimo velká města evropského stylu. Myslím na domorodce. Věnují se víc svým myšlenkám, svému pohybu, životu a tělu, chrámu, ve kterém žijeme, i když i tam konzum často vítězí. Víc a víc se upisujeme krví pravděpodobně největšímu bohu 20. a 21. století, což je asi automobil, který spousta lidí prezentuje jako odraz sama sebe. Žijeme příběh pohanských materiálních božstev aut, bytů, televizí a dnes mobilů. Někdo nám udělá škrábanec na autě a my máme pocit, že nás škrábl na duši. Děláme si božstvo z materiálních věcí. 

V Etiopii se mě ptal náš řidič Mangi, kolik mám dětí. Mimochodem, Mangi vydělává v přepočtu 600 korun měsíčně. „Jenom jednu dceru? To vůbec nejsi bohatý,“ usmíval se. „Já mám čtyři děti, to já jsem boháč.“ Bohatství měřím na to, kolik lásky dostanu a  kolik dám. To je největší bohatství. Protože když miluju, jsem šťastný. A když jsem šťastný, tak žiju.

Ale dodávám k tomu jednu důležitou věc: materiálního světa a jeho bohatství si velmi vážím, miluji jej stejně jako ten duchovní, protože jinak bychom tyto příběhy jen těžko zažili. Je potřeba si ale pamatovat, že jednou všechno pomine, že jsme tady jenom na krátké návštěvě, které bychom si měli vážit a chovat se dobře k sobě navzájem, stejně tak k hostitelce, matce Zemi, a našemu společnému snu.

Narodil jsem se ve Strakonicích, žiju v Praze. Čechy miluju, je to nádherná kotlina, kde je můj domov, mé kořeny. Naše planeta pluje vesmírem jako loď. A je normální, že se člověk rád projde po celé lodi, ať do podpalubí, nebo na kapitánský můstek. Člověk by si měl té lodi vážit, opravovat ji, hýčkat. Ale já si spíš připadám, jako bychom pluli na arše bláznů. Navrtáváme v podpalubí díry, zapalujeme ohně a kácíme stěžně. Přitom si říkáme: my určitě poplujeme dál. A ta loď si říká: „Já to ještě chvíli vydržím, mám své pasažéry ráda a povezu je dál,“ i když podpalubí je plné vody a vítr se marně snaží opřít do poničených plachet. Sedíme na větvi a řežeme ji z  opačného konce, než bychom měli. Jsme opravdu legrační parta, co se tady sešla. Včetně mě, včetně nás.

Marek Vašut tuto vaši teorii v jednom dřívějším rozhovoru pro Playboy rozvedl ještě dál. Tvrdil, že člověk je nejhorší zrůda ve vesmíru a největší omyl přírody. Souhlasíte s ním?

Každý má svůj úsudek, pravdu, jak ji prožívá. Podle mě jsme krásné bytosti. Můžeme si sáhnout na samé dno a  můžeme se rozsvítit. Máme velké množství voleb. Hladit, nebo škrábat. Máme volbu milovat, máme volbu zatracovat. Je jenom na nás, co chceme dělat, učit se, vnímat. Země je nádherná škola, jako bychom byli třeba ve třetí třídě základní školy v  rámci vesmíru. Učíme se každou vteřinou. Učíme se vážit si vlastního života, života zvířat, stromů, elementů. Učíme se milovat, učíme se odpouštět. Učíme se být šťastní, i když máme možnost být smutní. Je to dar, jsou to zkušenosti, abychom našli cestu ven z téhle hry, z téhle úrovně, univerzity, kterou tady studujeme, abychom ji zachovali v plné kráse.

Co se stane, až absolvujeme?

Kdo ví? Třeba je to takhle: musíme myslet na to, že v  tom jedeme všichni společně. Je důležité, aby ty státnice udělala celá třída. Musíme si pomáhat. Měli bychom si pomáhat. Ve vesmíru existuje víc forem života, můžeme jít do dalších úrovní, můžeme si hrát dál, pokud zvládneme tu školu tady. A pokud ne, pak musíme opakovat ročník a naučit se požadovanou látku, protože v té vyšší třídě bychom se už ztratili. Anebo je to taky všechno jinak. Kdo ví?

Přemýšlíte hodně o podobných věcech?

Něco jsem prožil, něco je z připravovaného celovečerního dokumentu s názvem Tajemství a smysl života. Povídali jsme si v něm s mnoha lidmi z celého světa, šamany ze Sibiře, Argentiny, s ruským vědcem, indickými duchovními či s Raymondem Moodym, autorem bestselleru Život po životě. Ten film je shluk názorů lidí z celého světa, se kterými souzním. Když se vše podaří, v v prosinci bych s ním chtěl jít do kin. Bude to pohled na to, že svět se může jevit v tisíci barvách a v tisíci úhlech vnímání stejně jako v jednom. Ta volba je na nás. Všechno, co uděláme, je správně. Každá zkušenost, kterou v životě získáme, má svůj důvod, a to i čtení tohoto rozhovoru.

Souvisí tohle všechno s vírou? Když tedy od sebe oddělíme Boha a církev?

V Evropě žijeme sice pod určitým vlivem katolické církve, ale ve své podstatě je jedno, jestli patříme k nějaké instituci, systému. Člověk musí především najít sám sebe. Dogmata institucionalismu nás spíš omezují, nabízejí nám do značné míry pocit strachu, přísných pravidel. Strach způsobuje potom nemoci, doslova a do písmene ne-moci, ne-mohu, protože mám strach. Podstata víry je svoboda, láska a radost ze života. Milovat cokoliv a kohokoliv. Naplňují toto instituce, námi stanovená pravidla, tradice?

Každý máme volbu a  můžeme si do určitého okamžiku dělat, co chceme. Svět je absolutně spravedlivý. Všechno se z nějakého důvodu mělo přihodit. Zvířatům i nám lidem. Já pouze ctím život zvířat, lidí i přírody. Zvířata jsou  z masa, krve a kostí, strukturálně jsme úplně stejní. Pokud to jen trochu jde, jezme, co je nám strukturou nejvzdálenější. Myslím, že i ten pohled na dějiny a lovení zvěře za účelem přežití je malinko překroucen. Přírodní kmeny se naopak masu vyhýbaly, ženy měly často dokonce zakázáno jíst maso.

Kdyby na Zemi přiletěla mimozemská civilizace, v palubním deníku by byl nejspíš zápis podobného znění: „Jsou zde bytosti z masa, krve a kostí, trochu se od sebe odlišují. Někdo žije v zemi a hloubí si tam nory, jiný si staví domečky. Některé bytosti dovedou plavat ve vodě, jiné létat ve vzduchu, ale strukturálně jsou stejné. Nejsilnější predátoři, likvidátoři, jsou lidé, pomatení a žijící v zajetí těkavého snu.“ Dále by tam stálo: „Žirafy, ovce, koně, psi žijí spolu relativně v poklidu, žádné masové vyvražďování mezi sebou, až na ty lidi, kteří vedou války, likvidují se navzájem po milionech, perou se o  půdu, kamínky a  papírky. Lidé mají maximum voleb a  jsou šílení.“ Můžeme být masožraví, nebo být vegetariáni, jít do kina, anebo na fotbal, válčit, nebo milovat. Můžeme dělat cokoliv. Je úplně v pořádku, že tu volbu máme. Vše si prožijeme i v opačném gardu, co jsme kdy udělali, abychom věděli, jaká to byla zábava.

 S nadsázkou řečeno: nevnucujete tak trochu svou volbu ostatním, když každý rok uspořádáte po Českém lvu váš vyhlášený vegetariánský raut?

Můžeme oslavovat, když druzí umírají? Po pohřbu své pětadevadesátileté tety nám v  restauraci s  výhledem na hřbitov přinesli kuřata. Říkal jsem si: kvůli tomu, že teta v tak nádherném věku umřela, ještě zemřelo dalších dvacet kuřat? Proč? Co jim teta udělala? Navíc vidíte všude na obalech nápisy „Z ráje kuřat, prasat“ a podobně. Patří na jatka a koncentrační tábory nápisy „Vítejte v ráji“? Pes má prý inteligenci víc než ročního dítěte, prase víc než tříletého dítěte. Jak prase vnímá smrt? Kvičí. Ví to. Vědí to všichni. Zvířata žijí v prostředí za ohradou, únik téměř vyloučen. A potom čtete příběhy, jak se to některé krávě třeba podaří, uteče a žije v lesích. Pokusí se o útěk, stejně jako Rudolf Vrba v autobiografické knize Utekl jsem z Osvětimi. Kdyby ta kráva mohla, napíše knihu Utekla jsem z jatek. A kdyby krávy měly svoje kina, byl by z toho film. Tak proto vegetariánské rauty.

Cokoliv chcete, každý si ten příběh přečte jinak. Někdo si zaťuká na hlavu, jiný se zamyslí, třetí se pobaví, co jsem za blázna. Úcta k našemu životu, úcta k životu ostatních je zatím na minimálním stupni vnímání. Myslím všechny formy života, protože celá planeta je živá. Všichni dýcháme společné informace, pijeme stejnou vodu, všichni prožíváme společné zážitky. Vše souvisím se vším, jsme kapkou v moři a mořem zároveň, jsme si zrcadlem i odrazem. Mám velmi pozitivní vztah ke všemu, rád se směji jiným příhodám než právě z jatek, i když i smrt může být humorná, zejména v anglickém balení.

Kdybyste musel žít v lese, lovil byste zvěř, abyste neumřel hlady. Byl by to souboj mezi rychlostí a chytrostí toho zvířete a vašimi loveckými schopnostmi. Bylo by to tak správně?

Člověk se vždycky ocitne právě v té situaci, kterou si má vyzkoušet. Takže kdyby mi byla nabídnuta tato zkušenost, musel bych si s ní nějak poradit. Určitě bych hledal jinou možnost, jak přežít. Maliny, borůvky, ostružiny, houby, ostatně jsou i medvědi vegetariáni, jako medvěd ušatý, panda velká a další. Když to zvládne v lese medvěd, prase, srna, tak bych to snad tak mohl dokázat taky bez lovu. Na druhé straně bylo asi v pořádku, že Eskymáci lovili a jedli ryby, protože měli jen tuto volbu. Byla a možná je to stále jediná možnost, že buddhisté v Tibetu, bez úrodných polí, jedí často jačí maso. Na rozdíl od Vietnamu, Laosu, Kambodže nebo Indie, kde můžou pěstovat zeleninu a rýži. Záleží tedy, i v jakém lese bych žil.

Když jsme žili v komunismu, společně jsme se pro tuto zkušenost rozhodli, řečeno v uvozovkách. V roce 1968 a 1989 jsme se z té zkušenosti zkusili vymanit. Ve své podstatě se stačilo dohodnout, že tu změnu chceme. Ono to možná zní lapidárně a jednoduše, ale já to vnímám tak, že každý národ, pokud je dostatečně připraven, může svou myšlenku hlasitě říci. Svoboda je o volbách jak těch malých, tak těch velkých. My sami se omezujeme svými každodenními rozhodnutími, můžeme prakticky dělat cokoliv v rámci pravidel hry, které si stanovujeme sami.

V roce 1993, když jsem založil Českého lva, se mi líbilo, že budeme preferovat české scénáře, českou kotlinu, české prostředí. Později se podle našeho modelu inspirovali i  Slováci a  Poláci, konzultovali se mnou, jak založit podobné výroční ceny. Měli obavy, že to v tak malých kinematografiích bude obtížné. Ale ono to šlo. Vytvořili jsme i obdobu losangeleských Zlatých malin, ale postupem let jsem Plyšového lva za nejméně zdařilý film úplně vytlačil, protože jsem chtěl, aby s vyhlašováním Českého lva byla spojována jen radost a štěstí. Osobně bych dal dnes Českého lva úplně všem filmům v České republice, protože je to obrovská práce, téměř zázrak, v Čechách natočit film. Každé takové ocenění, jako Český lev, je subjektivní pohled určité skupiny lidí, verdikt poroty, později členů České filmové a televizní akademie. Je to kolektivní názor, přičemž ten individuální může být jiný. Diváci zase ocení filmy v kinech podle prodaných lístků. Takže Český lev pro mě smysl má. Je dobré upozorňovat na to, že jsme specifický národ s vlastní vizí, že odborné veřejnosti se může líbit jiný film než masám. Přiznávám ale, že dnes je promě méně příjemné ono soutěžení, poměřování. Spíš se soustředím na propagaci českého filmu, oslavu tvůrčí svobody a zdůraznění kvalit filmů.
 

Ten se měnil s moderátory. Ať už to byl Jirka Macháček, Jarda Dušek, Bolek Polívka, Ondřej Havelka, vždy to byly natolik silné autorské osobnosti, že slavnostnímu večeru vdechly svoji podobu. Jsme národ, který se rád baví. Nakonec když se podíváte na francouzské nebo americké ceny, v naprosté většině je uvádějí tamní nejúspěšnější herci, kteří jsou často obsazováni do komediálních rolí, ať už mluvíme o Whopi Goldberg nebo třeba o Billym Crystalovi. Humor k ceremoniálu patří víc než strnulost. Nakonec dva poslední ročníky amerických Zlatých glóbů, to byla smršť tvrdého sarkasmu Rickyho Gervaise. Bez riskování se ztratíte v šedi myší, ale respektuji rituál a slavnost Českých lvů.

Thálie je Národní divadlo, Thálie je i balet. Thálie je malinko jiná. Když se podíváte do historie českého filmu, převažují komedie a  hořké komedie. Rozumím a ctím Thálie, líbily se mi ročníky jak serióznějšího charakteru, tak ročníky uvolněnější. Osobně mám nejraději nominace Českého lva. Všechny státy, Ruskem počínaje přes Francii, Španělsko, Německo, řeší podobu ideálního slavnostního večera, jak se spolu do roka pravidelně bavíme na zasedání Film akademie network of Europe. Hlavní večer letos bude víc o hudbě a méně o humoru.

Letos v lednu proběhla první Cena české kritiky. Překvapil mě argument, že vznikla i z toho důvodu, aby objevovala menšinové kvalitní tvůrce, protože Český lev to nedělá.

Český lev není jediným filmovým oceněním. Je zde Plzeňský ledňáček, ceny odborných časopisů, Kinobox.cz, Trilobit, ceny dokumentů v Jihlavě, Febiofest, festival v Karlových Varech... Cen a ocenění pro herce a tvůrce za každý rok je celá řada. Každé to seskupení má jiný vkus. A přáním určité skupiny lidí může být skutečnost, že oni vidí ten film jinak než Česká filmová a televizní akademie. Je to absolutně v  pořádku a  dobře pro český film, protože se o něm pak bude čím dál víc mluvit. A pokud někdo chce objevovat menšinu, tím lépe.

Ve studiu Pokrok se zaměřujete na tvorbu reklam a postprodukci. Uspokojuje vás ta práce z tvůrčího hlediska?

To je samostatná továrna, kde točí, fotí mnoho produkcí. V  ateliérech třeba i  s  Claudií Schiffer, Lennym Krawitzem. Natáčejí se zde reklamy pro celý svět od Mexika po Rusko, točí se české filmy jako Protektor, Žralok v hlavě či Doblba! Producentské společnosti dokončují svá díla v postprodukci, jako naposled třeba Pouta Radima Špačka, připravují se tu pořady pro Primu, Novu i ČT, vyrábějí reklamy i dokumenty. Studio a  ateliéry Pokrok jsou nezávislou samostatnou divizí. Osobně musím říci, že když je člověk svobodný, dává přednost látkám, které může realizovat podle svého,
před těmi, které jsou na zakázku, předem dané podle storyboardů. Život je krátký, chcete se během něj stýkat s lidmi, které máte rád, chcete tvořit. Ne to, co vám jen jednoznačně nese peníze. Ale vážím si obojího, jestli mi rozumíte. Režie i producentství, služby i tvorby.

Spousta výborných režisérů točí reklamy. Dělají to pro peníze? Anebo lze v  tvorbě reklam najít umělecký háček, který už člověka nepustí?

Když se člověk ohlédne zpátky, život je skutečně okamžik. A  v  tom okamžiku, pokud máme tu možnost, bychom měli udělat něco, co jde z  nás. Měli bychom trochu riskovat, měli bychom raději tvořit, než se dostat do vleku reklam, opakovaných klamů. Spousta českých režisérů v  tomhle vleku zůstala a  filmu se vlastně vyhýbá, přestože jejich talent je jasný. Možná mě mrzí, že Saša Gedeon, Igor Chaun nebo Ivan Zachariáš dělají jiné věci, než aby častěji nebo vůbec točili celovečerní filmy. V České republice je těžké realizovat to, kvůli čemu lidé vystudovali. Trh je hodně malý, pět procent ve Francii nebo v Americe je jiných pět procent než v České republice. Co vám zbývá? Grant, televize. Naše branže je jedna z nejdražších. Fotku si uděláte za dvě koruny, cédéčko si ve studiu natočíte za pár desítek tisíc, ale film jedině za několik desítek, stovek milionů. Je to rizikové prostředí, ale o to dobrodružnější.

Rozhovor pro březnový Playboy 2011 vedl  Marek Kožušník
Fotky poskytl pro natáčení v Radiožurnálu Tomáš Novák