Majitel nejmodřejších očí se narodil před 100 lety. Paul Newman byl nejlepší a nejsvůdnější, když nemusel hrát
Frajer Luke | Warner Bros.
Obdivovaný herec Paul Newman byl pozoruhodným a jedinečným mužem pevných zásad, neřestí i hlubokých paradoxů. Syn, který v zámožné puntičkářské rodině nepoznal lásku; armádní branec, jenž se šťastnou shodou okolností vyhnul povolání na později rozprášenou letadlovou loď. Člověk se srdcem na dlani, který pravdu o svém nitru utápěl na dně pivních sudů, jež pro něj snad byly ještě toužebnějšími objekty než zástupy žen, které mu soustavně padaly k nohám. Filmový Hud, Frajer Luke či Butch Cassidy ale strávil většinu života s druhou manželkou a hereckou kolegyní Joanne Woodward, Hollywood a slávu nesnášel a ze svých životních slabostí dokázal na jevišti i před kamerami vydolovat živočišné charisma, jemuž se v té době vyrovnali leda Marlon Brando a James Dean – jehož kariéru po fatálním incidentu částečně zdědil.
„Paul vždycky říkával: ‚Proč to dělám? Nevím, proč hraju. Ve skutečnosti bych chtěl být tesařem,‘“ vybavuje si Newmanovu oblíbenou hlášku kolegyně Piper Laurie v hercových pamětech Paul Newman: Neobyčejný život obyčejného muže. Laurie s ním hrála v úspěšném dramatu Hazardní hráč a její reakce na neskonale pohledného a vstřícného muže hovoří v podstatě za vše. „Samozřejmě jsem do něj byla tak trochu zamilovaná (i když jsem tehdy milovala někoho jiného). Byla to zamilovanost, kterou jsem nikdy nemohla ukázat… Když jsme si poprvé potřásli rukou – bylo to první den v naší zkušebně – nebyla jsem schopná se na něj podívat. Prošla jsem si tím, čím si projde spousta žen, když potkají Paula. Ty oči, ty zářivě čisté oči, ta krásná tvář. Trvalo mi to asi dva týdny, než jsem se k němu díky jeho velkorysosti a přirozenosti dokázala chovat jako k dalšímu herci.“
Newman, dle lidí z branže paradoxně příliš gentlemanský, ohleduplný a uzavřený na to, aby mohl být obrovskou hvězdou, v mládí neprojevoval přehnanou cílevědomost, pokud před něj zrovna nepostavili sud a pípu. Pak neznal sobě rovného. Měl ale vrozenou kuráž a také ostražitost, díky nimž uměl strhnout i bez řádné herecké průpravy. Dostal se až na prestižní herecký kurz Lee Strasberga Actors Studio v New Yorku, což okomentoval výmluvně. „Rozhodně to nemohlo být na základě mého hraní. Jsem si jistý, že si tam ostatní herci říkali: ‚Jak se sem tenhle blbec dostal?‘ Když jsem ale smísil svoje sebevědomí a energii se svými opravdovými pocity – hrůzou a strachem (které se projevily jako vztek) – vzniklo z toho něco opravdového, i když možná jen náhodou.“
Někdo tam nahoře mě má rád | Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Jistá dávka náhody, potažmo štěstěny, nebo snad vůle předcházet a jít naproti budoucím událostem, jež v Newmanově racionální filosofii formují naši evoluci, hrála v jeho kariéře určitou roli. První velkou hollywoodskou příležitost po divadelních a televizních začátcích obdržel v devětadvaceti letech v historickém filmu Stříbrný kalich, z něhož byl ovšem nešťastný už během produkce. „O mnoho let později, když už moje kariéra pokročila mnohem dál, jsem se nechal slyšet, že to byl ‚nejhorší film padesátých let‘. Nebyl to nepřesný citát.“
Za Stříbrný kalich si jej údajně při jednom setkání v baru dobíral i vrstevník James Dean, jenž očekával velké věci od vznikající produkce Na východ od ráje. Právě Dean byl obsazený do hlavní role živě vysílané televizní inscenace Rváč (The Battler) o bývalém boxerském šampionovi, jenž upřednostní slávu před láskou věrné ženy. Newman měl ztvárnit vedlejší roli, ale Dean se dva týdny před vysíláním zabil ve svém porsche a kolega za smutných okolností povýšil. Rváč zanesl Newmana na hereckou mapu a režisér Robert Wise si jej díky tomuto fyzickému výkonu vybral jako protagonistu boxerského dramatu Někdo tam nahoře mě má rád, s nímž byl dříve také spojovaný Dean. A tehdy přišel jeho moment, jehož se herec navzdory mnoha sžíravým osobním pocitům už nikdy nevzdal.
Kočka na rozpálené plechové střeše | Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
„Jsem si vědom toho, že někteří lidé můj průlom v kariéře připisují smrti Jimmyho Deana. Prvky štěstí samozřejmě hrály určitou roli, můj úspěch je z velké části založen na tom, čemu říkám Newmanovo štěstí. Toto štěstí začalo roku 1925, kdy jsem se narodil jako běloch v Americe. Dalším štěstím byl můj vzhled, Třetím štěstím pak schopnost invence.“
Že by Newman prorazil tak jako tak, o tom nepochyboval například oceňovaný divadelní a filmový režisér Elia Kazan. Paul měl jeden čas v jeho oscarovém dramatu V přístavu nahradit Marlona Branda, jenž se zdráhal roli přijmout. Kazan by takovou náhradu uvítal, ale tehdy hvězdný Brando nakonec nabídku přijal a Newman si musel počkat – jeho čas se nevyhnutelně blížil. „Pokud nebudeme mít Branda, jsem pro Paula Newmana,“ uvedl režisér v dopisu pro Budda Schulberga, scenáristu V přístavu. „Z toho chlapce bude určitě filmová hvězda. Nemám o tom nejmenší pochyby. Vypadá stejně dobře jako Brando a jeho mužnost, která je silná, je taky opravdovější. Zatím není tak skvělý herec jako Brando, možná ani nikdy nebude. Ale je zatraceně dobrý herec se spoustou síly, spoustou vnitřních prožitků a spoustou sexu.“
V tom se Kazan nemýlil, rozpoznal dokonce aspekty Newmanova vystupování, které se vázaly na jeho komplikované vnitřní prožívání. Trápilo jej, že showbyznys ho jednosměrně tlačí do rolí alfa samců a sexuálního symbolu – když se v 50. letech žen náhodně ptali, na koho při svém uspokojování nejčastěji myslí, Paul Newman byla nejběžnější odpověď. Herec přitom vzpomínal, že v pubertě byl vedle dívek nesmělý a projevovala se jeho introvertní stránka osobnosti, již přezdíval sirotek. Až vedle Joanne, s níž tajně randil během manželství s Jackie Witte, narazil na další opuštěnou duši, vedle níž byl také na stříbrných plátnech schopný pravdivě vyjevit svou vášnivou sexuální identitu.
Stalo se tak ve filmu hercova častého spolupracovníka Martina RittaDlouhé horké léto, kde Newman taktně nebral zřetel ani na námitky Orsona Wellese, jemuž prý kradl čas před kamerou. Oceňovaný snímek byl vítanou psychickou změnou oproti předešlému hitu Kočka na rozpálené plechové střeše. Při jejím natáčení tragicky zemřel manžel kolegyně Elizabeth Taylor a Paul navíc ztvárňoval manžela, jenž vyprchávající touhu směrem k ženě zalévá alkoholem (ve filmu nemohli použít motiv skrývané homosexuality, přítomný ve hře Tennessee Williamse). Postava se takzvaně vypne po určité dávce mysl otupujících likérů, což souznělo se skutečnými opicemi Newmana.
Důvody k jeho pití, které jej párkrát přivedlo až na pokraj smrti, byly zakořeněné hluboko v nešťastném dětství. A snad i potřebě dokazovat si, že má něco pod kontrolou, že u pátého piva pouze zapíná své kreativní buňky, jak dělával jeho letitý přítel, spisovatel a scenárista Gore Vidal. „Byly doby, kdy mi alkohol odemkl spoustu věcí, které bych bez něj nedokázal. Byl to klíč, ale ne nutně místnost. Umožňoval mi zkoumat některé věci v mé hlavě v soukromí koupelny nebo sklepa. Věci, které bych jinak nemohl uvolnit a které bych nepoznal nebo dokonce neviděl.“
Proto si už zklidněný Newman ohromně vážil zkušenosti s natáčením soudního dramatu Rozsudek z roku 1982, jehož protagonista Frank Galvina má také problém s pitím. Režisér Sidney Lumet s ním probíral koncept „hraní popírání“ spočívající v tom, že herec se nesnaží předstírat opilost, nýbrž spolu s postavou naopak usiluje o to, aby vypadal co nejstřízlivěji. „Pro mě jako pro herce byl Rozsudek samozřejmě jeden z nejlepších filmů. Nikdy jsem se v tom filmu nemusel přemáhat, abych něco udělal, nikdy jsem nemusel sahat do žádných rezerv. Vždycky to tam bylo,“ popsal Newman své dojmy, které pro něj ještě v 60. letech nebyly také ve spojení s mediální prezentací vlastní osoby vůbec běžné.
Butch Cassidy a Sundance Kid | 20th Century Fox
I když mu snímek Hud roku 1964 zajistil už třetí oscarovou nominaci, Paul se stále cítil zaškatulkovaný jako sexuální idol a veřejné aspekty související se slávou mu lezly na nervy. Ve westernovém příběhu o generační rodinné třenici měl hrát antihrdinu, skoro zlomyslnou postavu, k níž nemělo směřovat moc sympatií. Zkušený televizní a filmový herec Robert Webber si ale všiml, že Newman Huda „otočil tak, že si ho publikum zamilovalo.“ Režisér filmu Martin Ritt tvrdil, že „ve chvíli, kdy si o sobě vytvoříš nějakou představu, si jako herec skončil, protože si chráníš tu představu, nehraješ postavu.“
Těžko to ale vysvětlovat takové superhvězdě jako Newman, což i Ritt uznal. „Ačkoli já byl režisér a Paul byl hvězda, netrvalo ani dvacet vteřin, než jsme se rozdělili a všichni přítomní, muži i ženy, se vrhli na Paula,“ vrátil se k jedné tiskovce k Hudovi. „Bylo to naprosto sexuální. Já jsem zůstal stát sám v rohu.“ Taková pověst, lépe řečeno aura, nevymizela ani po premiéře dalšího filmu, za který Newman obdržel a neproměnil oscarovou nominaci. Ve Frajeru Lukeovi sice vyhrál soutěž v pojídání vajec, ale sympatický útěkář se stal jeho katalogovou rolí. Přitažlivý a živočišný dobrák s jiskrou v oku, neprávem zbavený svobody (to korespondovalo i se skutečným zážitkem z doby rané herecké slávy, kdy si policie Paula vychutnala jen kvůli vidině mediálního humbuku), jenž se nehodlá nikdy vzdát.
Frajer Luke | Warner Bros.
„Kdybych měl ve slovníku definovat heslo „Newman“, řekl bych: ‚Ten, který se až příliš snaží,‘“ napsal o sobě herec, jenž si roku 1968 užil režii svého debutového snímku Rachel, Rachel. Samozřejmě v hlavní roli s Woodward, s níž měl v té době čtyři děti. K tomu se střídavě staral ještě o dva potomky z prvního manželství a spoustu starostí měl s prvorozeným Scottem, jenž příliš nezvládal život v otcově stínu. Roku 1978 se tragicky předávkoval směsicí léků a alkoholu, což otcovi zlomilo srdce a uvrhlo do výčitek, jež ho v souvislosti s výchovou pronásledovaly dlouhodobě.
Rozptýlení nacházel v objevené vášni pro automobilové závody, kterou v něm probudilo natáčení sportovního dramatu Vítězství z roku 1969. Vyklubal se z něj vynikající řidič, jenž svůj poslední závod vyhrál v Lime Rock Park v září 2007 – tedy ve dvaaosmdesáti letech a rok před smrtí. Díky filmu se stal teprve třetím hercem v historii (po Richardu Burtonovi a Elizabeth Taylor), jenž za roli dostal honorář milion dolarů. „Není to jen o motoru a rychlosti, není to byznys ani kariéra. Odvádí mě to od lidí ve filmu, odvádí mě to mimo ten fiktivní zážitek do něčeho skutečného a docela primitivního. A promlouvá to k jakémusi mému pocitu soutěživosti, který si jak herec nemohu dovolit.“
Zlomem pro něj bylo rovněž natáčení westernového megahitu Butch Cassidy a Sundance Kid, kde se možná inspiroval mladším kolegou Robertem Redfordem. Ten totiž dle režiséra George Roye Hilla, jenž s oběma herci posléze natočil další veleúspěšný retro snímek Podraz, nechtěl probírat jednotlivé scény před jejich natáčením. Na rozdíl od Newmana, jenž úzkostně dbal na každý detail a měl starost, že scéna zamýšlená vtipně nikoho nepobaví. To z něj ale podle Hilla setřásli. „Počínaje Butchem se Paul konečně naučil uvolnit. Už nemusel tlačit na pilu a ta role mu skutečně usnadnila to, čím pak mohl být po zbytek své kariéry – pohodovým hercem, jakým byl na samém začátku…“
Možná se škorpil s druhou velkou hvězdou šedesátek, Stevem McQueenem, při natáčení katastrofického trháku Skleněné peklo, ale jinak si neváhal vybírat projekty, o které opravdu stál. Ať už šlo o hokejovou komedii Nakládačka, působivou krimi Pevnost Apačů v Bronxu nebo jeho jediný sequel, pokračování Hazardního hráče s názvem Barva peněz. S Martinem Scorsesem chtěl Newman, jenž v té době začal pracovat na svých pamětech a dle rodiny se svým blízkým i světu mnohem víc otevíral, pracovat už jen z toho důvodu, jak jinačí a energický obrazový styl razil. Za svou možná životní úlohu kulečníkového mistra Eddieho Felsona konečně obdržel Oscara, v tom roce mu navíc udělili i čestného. S nepatrnou stopou trpkosti prohlásil, že nejlepší léta má snad ještě před sebou. Bylo mu tehdy jednašedesát a do jisté míry se nepletl.
Profesně si udržoval nejvyšší standard, stihl posbírat ještě dvě oscarové nominace za dramedii Nejsem blázen a gangsterku Cesta do zatracení. Objevil se také v kultovním Záskoku a nesmírně si užil dabing pixarovky Auta. Stále aktivněji nejen závodil, a to s vlastní automobilovou stájí, ale také přispíval různým humanitárním podnikům. Pro vážně nemocné děti roku 1987 založil tábor The Hole in the Wall Gang, z něhož se stala rozsáhlá nezisková síť, a méně šťastným lidem anonymně rozesílal miliony dolarů.
Když v 83 letech zemřel v obklopení své rodiny, časopis The Economist jej v nekrologu označil za „nejštědřejšího člověka v poměru ke svým příjmům v dějinách Spojených států ve 20. století.“ A to je odkaz, který předčí i všechny filmové ceny a s nímž souzněl třeba i slavný režisér John Huston, jenž Newmana režíroval ve westernové komedii Život a doba soudce Roye Beana z roku 1972. „Nenacházím na něm žádnou chybu, ani jako na herci, ani jako na člověku. Je to morální a etický člověk, vynikající ve všech směrech. Velmi obdivuji způsob, jakým žil svůj život. Toto je byznys, kde se jiní, kteří mají podobné úspěchy jako on, mažou medem vlastní důležitosti, jako by se právě vrátili z úlu. Paul ne. Nikdy sám sebe neprožíval tak, jak to dělali jiní na jeho úrovni. Marlon, kterého nesmírně obdivuji, sám sebe prožívá, možná vědomě. Paul a Jack Nicholson bydlí ve stejné ulici, ale mají rozdílné adresy.“