Vandráci navazují na dlouholetou tradici. Cestovatelské filmy provázely společenské změny

Počátky této tradice můžeme najít až ve 30. letech 20. století, kdy firma Aero potřebovala prověřit model Aero 500 v zátěžovém testu, což tehdy byla zátěžová jízda. Jako testovací jezdec byl vybrán František Alexandr Elstner známý propagátor motorismu, jenž se se svou manželkou Evou Elstnerovou vydal skrze Alpy ke Skadarskému jezeru na albánských hranicích a následně zpět přes Bosnu a Hercegovinu. Od té doby podnikli manželé Elstnerovi cesty do Británie, Severní Ameriky a Mexika, jihovýchodní Evropy či k rovníku, vždy autem značky Aero. Jejich dnes už známější nástupci byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.

Spolužáci z vysoké školy podnikli první cestu do Afriky a Jižní Ameriky v letech 1947-1950. Celou výpravu absolvovali s nákladním vozem Tatra 87 a pomocí rozhlasu se o cestě podělili více než 700 reportážemi, zároveň pořídili nemalé množství fotografií a značný filmový materiál. Afrika byla toho času pod nadvládou evropských koloniálních mocností a místní tisk se příliš nevěnoval dění ve střední Evropě. Až v Belgickém Kongu se z tisku dozvěděli, že v jejich rodné zemi během jejich cestování proběhl komunistický puč.

Únorový převrat značně ovlivnil i filmový průmysl. Po značných čistkách a reorganizaci, která se řídila především ideologickou příslušností, byl jejich obětí například zkušený filmový producent Miloš Havel. Na stranických sjezdech se klíčoví představitelé utvrzovali v přesvědčení, že chtějí nechat košatit a vzkvétat československý film, přesto se začala projevovat určitá mravní nejistota i umělecká amorfnost filmových tvůrců, kteří si s historickou věrností a faktickou přesností svých filmů lámali hlavu čím dál méně, dokud ladil s hlásáním režimu.

Tento nešvar postihl i dokumentární filmy. Mezi nejznámější poválečné dokumentární filmy patřily například Na troskách vyrastá život o válkou poničeném Slovensku, nebo Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází. Ten mapoval tzv. čihošťský zázrak a legitimizoval umučení faráře Toufara. Mezi dokumentární snímky, které nebyly pouhou servilní službou komunistického režimu, patřily jednak sportovní reportáže a dokumenty Františka Papouška, jednak filmy, které vzešly z cestování Hanzelky a Zikmunda. 

Cestovatelé dali světu několik celovečerních filmů, které pořídili při první i následujících výpravách. Byly to například počiny Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1952), nebo Z Argentiny do Mexika (1954). K tomu asi 147 krátkých filmů. Všechny přitom vznikaly ve spolupráci s režisérem a kameramanem Jaroslavem Novotným. Na první cestu oba nadšence proškolil, jak zacházet s filmovou technikou a materiály kompletoval v gottwaldovském studiu v Praze, druhé cesty už se účastnil s nimi.

Filmy Hanzelky a Zikmunda byly fenoménem. Potýkali se se sabotáží tatrovky, nocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, vystoupali na vrchol Kilimandžára, setkali se s Pygmeji i s lovci lebek z kmene Šuárů a v Habeši je přepadli lupiči. V uzavřeném Československu, kde se suchopárnost, monotónnost a smíření se s podprůměrem staly normou, představovaly filmy Hanzelky a Zikmunda vhled do dobrodružství, které československému člověku chybělo. Není divu, že jejich cestopisy spolehlivě plnily pokladny kin. Noví cestovatelé, kteří by se odvážili navázat na úspěch Hanzelky a Zikmunda, se objevili až po dlouhých dekádách. Jejich snaha ale měla o poznání tragičtější rozměr.

V polovině 80. let začal kameraman a účastník studentské Expedice Lambaréné s T138 Jiří Stöhr organizovat cestu kolem světa, již chtěl podniknout v nákladním voze Tatra 815 GTC. Cílem cesty byla v zásadě reklamní kampaň československých výrobků, mezi nimi i samotné Tatry. Expedice nazvané Tatra kolem světa se zúčastnila pětičlenná posádka československých občanů. Kromě Stöhra to byli jaderný fyzik, tlumočník, zvukař Stanislav Synek, publicista, propagátor a klapka Petr Bárta, geolog, pilot motorového rogala Dr. František Jeniš, technik řidič, kuchař Dalibor Petr a mistr zkušebny motorů podniku Tatra Karel Valchař. V Číně se později připojil i Aleš Novák, toho času vedoucí zkušebny motorů Tatra.

Expedice vyrazila za velké slávy 18. března 1987 z pražského Staroměstského náměstí s vidinou navázání obchodních kontaktů, dobrodružství a natočení úžasného materiálu, který vyústí v 56dílný televizní seriál. O dobrodružství nakonec nebyla nouze. Expedice projela 6 kontinentů a zažila několik zajímavých a pár smutných situací. První z nich bylo, když cestovatele v Guatemale zadrželi vojáci a několik dní je věznili. Přitom zničili velkou část získaného materiálu. Druhá a mnohem závažnější událost se odehrála v roce 1989. Cestovatelé se rozhodli sjet na raftu řeku Hunza v Pákistánu. Jeden z člunů se přitom převrhl a v pákistánských vodách zahynul František Jeniš. O to smutnější byl jejich návrat do Československa v roce 1990.

Expedice Tatrou kolem světa byla především propagační akcí režimu, který padl. Jeho bezmála propagátoři se vrátili akorát v době, kdy se občané radovali z jeho pádu, a jejich návrat tak téměř nikoho nezajímal. Obchodní kontakty, jež během cesty navázali, ztratily smysl a nikomu se v atmosféře nového světa nechtělo do přípravy seriálu. Začal se připravovat dvoudílný televizní dokument, ani ten se ale k divákům nakonec nedostal. Tatra 815 GTC, dopravní prostředek expedice, skončil v Technickém muzeu Tatra Kopřivnice. Kurátor muzea Radim Zátopek celou akci zhodnotil následovně:

„Výstupem z expedice je jeden film, který pořádně nikdo neviděl, jeden film spíše soukromý, kde se komentář omezuje na první osobu jednotného čísla ve smyslu já a auto, a byla vydaná brožura na velmi nekvalitním papíru, kde je tato cesta velmi jednoduše popsána. U nás se dochoval jeden šanon s projekty cesty, které ale zahrnují období před odjezdem. Jinak nemáme nic.“

Cesta měla menší náklady než pouť Hanzelky a Zikmunda, méně výstupů a zmařený život. Podle Zátopka byl navíc zmařen zbytečně, sjíždění řeky bylo více osobním dobrodružstvím než součástí propagační akce. Na snahu cestovatelů navázal roku 2020 seriál Tatra kolem světa 2.

Mnohem úspěšnější navázání na tradici přišlo až roku 2006. Publicista Dan Přibáň začal plánovat cestu s partou kamarádů, došli ale k tomu, že takový podnik se dá zvládnout jen s „nabušenou čtyřkolkou.“ Tou se nakonec ukázal být trabant. „Má to ukázat, že i na velkou cestu člověk nemusí mít velké auto, ani velké vybavení, ani velké peníze,“ komentoval cestu Přibáň. S touto myšlenkou se zrodil projekt Transtrabant, odkazující na cesty manželů Elstnerových.

První výpravy na trase Evropa-Asie, která měla evokovat Hedvábnou stezku, se zúčastnil s fotografem Vladislavem Růžičkou a kameramanem Janem Martinem Kozlem. Třebaže plánovali spolupráci s Českou televizí, výpravu nakonec financovali z vlastních zdrojů a uskutečnili ji k 50. výročí výroby prvních kusů automobilu Trabant. Nebylo překvapivé, že jako expediční vozidlo posloužil drobně technicky upravený Trabant 601 Universal.

Z výpravy vzešel snímek Trabantem Hedvábnou stezkou (2007). Úspěch cestopisu na DVD postupně vyústil v další výpravy a filmy. Druhou podnikl ještě na vlastní náklady, třetí výpravu už financovala Česká televize.

Projekt Transtrabant se od předchozích cestovatelských projektů lišil určitou vymožeností, která nevyhnutelně přišla s jistou společenskou změnou – všedním užíváním internetu. Před cestou do Afriky podnikl Přibáň zásadní krok – založil facebookovou stránku. S její pomocí komunikoval s fanoušky a výstup z jeho cest se tak nemusel spoléhat pouze na materiál, který přiveze. Koncové publikum s ním sdílelo nejen cestu samotnou, ale i její přípravy, shánění financí či výběr trabantu, jenž cestovatele výpravou provede.

Právě komunikativnost prostřednictvím sociálních sítí a budování věrné fanouškovské základny přesvědčilo Českou televizi, že spolupráce s Přibáněm má smysl a další filmy už vznikly s její podporou. Postupně vznikly snímky Trabantem napříč Afrikou (2010), Trabantem až na konec světa (2014), Trabantem do posledního dechu (2016) a Trabantem tam a zase zpátky (2019).  Kromě filmů pak vznikl úspěšný seriál Trabantem Jižní Amerikou, který podpořila crowdfundingová kampaň. Jako poslední zatím na tradici navázala trojice Jan Révai, Pavel Liška a Hynek Beran se seriálem Vandráci a o šest let později celovečerním filmem Vandráci na ostrově lidojedů.

Podívejte se také na nejlepší dokumentární filmy nebo nejlepší dobrodružné filmy.

Zdroje: Diagnózy času: Český a slovenský poválečný film, Jan Lukeš / Projekt Transtrabant Dana Přibáně: budování značky s využitím marketingového mixu, Hana Jančiová / Deník.cz/Rozhlas.cz