Filmoví Vandráci nejsou důsledným dokumentem. Mají ale výpovědní hodnotu a důležitý odkaz

Standardní představa dokumentu se týká především myšlenky, že důležité je jeho téma a dokumentarista v něm funguje povětšinou jako neviditelný nebo nepříliš často se objevující průvodce. Vandráci na ostrově lidojedů to dělá trochu opačně, staví své průvodce Jana Révaie, Pavla Lišku a Hynka Bernarda na úroveň tématu, jímž je život v komunitách na ostrově Papua Nová Guinea. Obě pozice – téma a příběh jeho průvodců – přitom rozděluje do dvou odlišných narativních rovin, které na sebe navazují a protínají se v určitých momentech. Jednou rovinou je samotné poznávání země, což je víceméně čistý dokument. Druhou rovinou je příběh o odkazu Miloslava Stingla, cestovatele, etnografa a spisovatele, který „vandráckou“ skupinu při přípravě jejich projektů ovlivnil. To je víceméně fikční příběh. Motiv loutkového divadla pak obě roviny propojuje.

Dokumentární rovina postihuje hlavně uzavřené komunity a menší vesnice, kde cestovatelé poznávají místní kulturu a diváci získávají povědomí o místních poměrech jejich očima. Do kultury Papuánců film přitom nezabředává příliš podrobně, především výsledný materiál vypovídá o tom, jak setkání s jinou kulturou ovlivňuje protagonisty. Je to hlavně jejich střet s jiným stylem přemýšlení, vypořádávání se s nehostinným terénem nebo cestování přes nebezpečné zóny, co ve snímku posouvá dokumentární rovinu.

Samo o sobě to není špatně, vychází z toho příběh o nadšencích, kterým se dostává určitého nového pohledu na svět, navíc z toho vyprávění vytěžuje dobře vyvážené emotivní momenty. Střídání celodenního a téměř celonočního putování džunglí a následná „odměna“ v podobě vřelého přivítání v cílové vesnici představuje jednu ze scén, která u publika zarezonuje na emoční rovině. Kontakty s obyvateli ostrova přitom dávají velký důraz na komunitní život, hlavně ale z toho atmosférického hlediska. Zjistíme, že vyznávají velkou komunitní soudržnost a vidíme způsob, jakým navazují kontakt s protagonisty.

Návštěvy jednotlivých vesnic mají určitý rytmus v podobě loutkových představení. Vandráci používají loutky jako komunikační prostředek, způsob, jakým naše kultura navazuje kontakt s kulturou na Papui. Film jej využívá jako motiv, kterým provazuje jednotlivé segmenty do jednoho celku. Loutková hra, kterou prezentují, odkazuje na práci Miloslava Stingla, jehož loutku vozí cestovatelé s sebou. Ta do filmu vstupuje zároveň jako fikční entita – v inscenovaných vstupech, které Liška s Révaiem během cesty na kameru sehráli, promlouvá prostřednictvím loutky Stinglův duch k Liškovi.

Spirituální linie dává celému filmu určitý příběhový rámec. Ten slouží především k uctění památky zesnulého cestovatele, jehož posledním nesplněným snem bylo vydat se právě na Papuu Novou Guineu. Rovina s mluvící loutkou dobře funguje po komediální stránce, zejména díky dynamice sarkastického Révaie a „citlivějšího“ Lišky, který se s loutkou naváže duchovní pouto. Přitom ale linka nepůsobí výsměšně. Zdrojem humoru je v tomto případě Liška a jeho reakce na loutku, případně Révaiovy komentáře. Samotnou loutku nikdy mluvit neslyšíme, což umožňuje přistupovat k cestovatelově památce s co největším respektem.  Třebaže film nepřinese detailní vhled do kultury na Papue Nové Guinee, nabídne velmi působivé vyprávění o nadšení z cestování, sblížení s jinak smýšlejícími lidmi i odkaz na důležitou figuru cestovatelství.

Podívejte se před návštěvou kina, která se v tomto případě rozhodně vyplatí, také na žebříček nejlepších českých dokumentárních filmů.