Kambodžská genocida ve Vražedných polích děsí svým přesahem. Hlavní neherec si jí sám prošel

Khmerové v polovině sedmdesátek, kdy se ze sousedního Vietnamu stahovali poslední zámořští vojáci zasazující se o potlačení lokálního komunismu, vyhlásili nad chudou Kambodžou takzvaný Rok nula. Dosavadní kulturní či ideologické tradice měly být vyhlazené na úkor resetující revoluční kultury, což kráčelo ruku v ruce s občanskou válkou, potlačováním společenských elit a následně i genocidou bezbranného obyvatelstva. Ngor byl vzdělaným doktorem, a když Khmerové roku 1975 vtrhli do jeho pracoviště, musel se promptně zbavit intelektuálních brýlí a předstírat, že lékařský personál stačil prchnout a on s ním nemá nic společného.

Přece i s těhotnou snoubenkou skončil v pracovním táboře, kde v nelidských podmínkách a výhradně díky své odborné praxi přežil několik let o broucích, koříncích a další nuzné stravě. Láska jeho života i nenarozený plod se osvobození nedočkaly, Ngor prchnul až roku 1979 a na thajských hranicích ošetřoval v humanitárním táboře jiné uprchlíky.

„Rudí Khmerové mě třikrát přistihli s úmyslem mě zabít," ohlížel se za životem v trestanecké kolonii roku 1985 v rozhovoru pro People. „Poprvé jim někdo řekl, že jsem ukradl něco k jídlu, a tak mi uřízli prst,“ vyprávěl a dle redaktorky ukázal malíček, z něhož mu chyběl centimetr. Podruhé ho bývalý spolupracovník z lékařské fakulty označil za doktora. „Pověsili mě jako Ježíše Krista, přivázaného ke sloupu, a rozdělali pode mnou oheň." Ngor si dle článku ohrnul nohavici a ukázal dlouhou hnědou jizvu na holeni. Vydával se v tu chvíli za taxikáře, ale dlouho mu nevěřili. Přes hlavu mu dali igelitový sáček a uvázali ho kolem krku. „Vydržíte dvě minuty, pak zemřete. Takhle nás bylo vedle sebe patnáct. Zemřel první, druhý, pak jich bylo deset. Třásl jsem se, sundali mi tu tašku a chrstli na mě vodu. Pořád jsem opakoval, že jsem taxikář, a pustili mě.“

V září 1980 Ngor emigroval do Spojených států a usadil se nedaleko svého bratra v Los Angeles. Druhý bratr zůstal v Kambodži, ale všichni ostatní z jeho rodiny – oba rodiče, dvě sestry a zbylí dva bratři – zemřeli pod rukama Khmerů. V Los Angeles se Ngor účastnil kambodžské svatby, kde zaujal castingového režiséra Pata Goldena. Ten mu domluvil konkurz u Joffého, jenž ihned rozpoznal, že nikoho vhodnějšího pro svou filmovou dramatizaci neseženou. „Nápadně jsem umístil kameru asi stopu od jeho obličeje. Pak jsem ho požádal, aby předstíral, že přemlouvá Pata Goldena, který četl text za jeho filmovou ženu, aby opustil zemi. Plakal a rozplakal i Pata. Udělal to pětkrát a pětkrát plakal. V tu chvíli jsem věděl, že je to herec, ne nadaný amatér," líčil Joffé v témže rozhovoru.

Ngor obdržel roli dalšího přeživšího genocidy, novináře Ditha Prana. Ten během inkriminovaných událostí navázal přátelství s americkým kolegou Sydneym Schanbergem (Sam Waterston), pro něhož zprvu překládal. Posléze s ním pracoval v magazínu The New York Times, v němž Schanberg vydal reportáž s názvem The Death and Life of Dith Pran: A Story of Cambodia, která posloužila jako základ pro filmový scénář.

Joffé, v té době pouze televizní režisér, dle mocného producenta Davida Puttmana (Ohnivé vozy) jako jediný z posuzovaných filmařů porozuměl poselství, které v příběhu klíčilo. Vražedná pole, která se natáčela v Thajsku, jsou v podstatě filmem dvou odlišných polovin. Ta první lpí na společném úsilí Prana se Schanbergem informovat o rostoucím nebezpečí ze strany Khmerů, na jejich utužovaném osobním vztahu, šokujících projevech teroristických zásahů v kambodžském hlavním městě či na zásadní a neúspěšné snaze opatřit, potažmo zfalšovat ohroženému překladateli a příteli platný cestovní pas. Jedná se přitom o objektivnější reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii s politickým přesahem

Druhá polovina se věnuje subjektivnějšímu prožívání kambodžského pekla a neuhýbá před výjevy, které se vryjí do paměti s intenzitou těch nejslavnějších fotografií z reálných válečných zón. Pran trpí v zajetí orientovaném také na ideovou převýchovu, Schanberg v USA zahajuje pátrání po parťákovi a jejich protichůdné životní podmínky ještě zvýrazňují jejich duševní souznění. Respektive z něho vyplývající emoce, na nichž Joffé ve finále buduje strhující obrazovou kulisu k Lennonově humanistické písni Imagine. Yoko Ono prý při projekci plakala, když viděla a slyšela, jak legendární skladbu zavražděného partnera tvůrci zužitkovali.

Ngor přirozeně zapadl do uskupení převážně neproslavených mladších herců včetně Juliana Sandse či Johna Malkoviche, jenž si prý okamžitě všiml, že jejich debutující kolega má paradoxně víc zkušeností než všichni ostatní. Jeho přežití si ostatně podmínilo konstantní formu herectví, přetvářky a nakonec i nezlomného optimismu, s nímž se Ngor naučil hledět na život poznamenaný děsivou několikaletou kapitolou. Rozpoznala to i americká Akademie, která ten rok sice přála hlavně Formanovu Amadeovi, ale Vražedná pole poctila třemi zlatými soškami ze sedmi nominací. A to za nejlepší kameru, střih a herce ve vedlejší roli pro Ngora. To se neherci povedlo teprve podruhé v historii, prvním oscarovým borcem bez dřívější průpravy byl Harold Russell za Nejlepší léta našeho života (1946).

Snímek od té doby nechybí v řadě žebříčků nejlepších (nejen) britských filmů historie, na seznam svých oblíbených děl jej zařadil dokonce i japonský mistr Akira Kurosawa (Sedm samurajů). Ngor se stal známou osobností, čehož využíval čistě k výpomoci obnovované a traumatizované Kambodži. Hrál i v dalších filmech včetně válečného dramatu Olivera Stonea Nebe a země či televizní série Ztracený syn. Většinu úsilí a prostředků ovšem vrhal do své humanitární organizace Dr. Haing S. Ngor Foundation. Aby pomohl odhadovaným 380 tisícům kambodžských uprchlíků – z nichž 60 % byli sirotci – uvízlých v táborech poblíž thajsko-kambodžské hranice, Ngor rovněž spoluzakládal bruselské Aides aux Personnes Deplacees a Enfants d’Angkor sídlící v Paříži.

Sám žil ve skromném apartmánu v losangeleské Čínské čtvrti, nikdy se neoženil a u sebe neustále nosil fotku své lásky, která zemřela v táboře smrti. To platilo až do 25. února 1996, kdy jej před losangeleským domem z nevyjasněných pohnutek zavraždila trojice gangsterů. Podle některých šlo o běžné loupežné přepadení a Ngor útočníkům odmítl vydat medailonek, v němž schovával drahocennou fotografii. Jiní hovoří o politicky motivovaném atentátu, který si měl krátce před smrtí objednat bývalý kambodžský premiér a diktátor Pol Pot.

Tím se uzavřel neuvěřitelný a hořký příběh výjimečného člověka, jenž přežil kambodžská vražedná pole a možná doplatil na nezávadné poselství, jež od premiéry vynikajícího filmu pomáhal zuby nehty šířit. Po premiéře prohlásil, že už může zemřít, jelikož Joffého nadčasový snímek tu bude navždy. Dith Pran po jeho smrti truchlil, že přišel o spřízněného zvěstovatele důležitého sdělení a nyní se cítí být osamělým. Vražedná pole, jež Joffé následně doprovodil ještě neméně hodnotným historickým dramatem Misie, ovšem zůstávají neslábnoucím svědectvím.

Prohlédněte si žebříček nejlepších válečných filmů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.

Zdroje: People, Los Angeles Times, Wikipedia