V Texasu už 50 let bují nedostižné zlo. Masakr motorovou pilou zůstává nejefektivnějším hororem historie

Texas je obecně známý jako země poněkud rozvolněnějšího zákonného systému, ale dusným jevištěm úpadku veškeré humánnosti se stal právě s premiérou nezávislého hixploitation klenotu z éry nového Hollywoodu. Tobe Hooper, jenž se scenáristou Kimem Henkelem roku 1969 vytvořil psychedelický hippie debut Egghells, projektem reagoval mimo jiné na znepokojivé Vysvobození Johna Boormana. Dramatický survival o sjíždění zdivočelé řeky pod ostřížím a dost chlípným zrakem místních horalů etabloval subžánr o jižanských křupanech, kteří si brousí zuby na civilizovanější, tamní podmínky však zcela ignorující návštěvníky.

Hooper současně reagoval na dobové vzepětí hraničních filmových námětů, na rostoucí uvědomělost v oblasti apatické konzumace masných výrobků a také na Psychem (1960) zavedené zrcadlení společensky zakořeněných afér kolem reálných vrahů, jakým byl v 50. letech „řezník z Wisconsinu“ Ed Gein. Směsice dobově atraktivních motivů byla prezentovaná jako dramatizace skutečných událostí, což bylo před půlstoletím samozřejmě obtížně ověřitelné. Film začíná dokumentárními titulky a komentářem, který informuje o šokujícím texaském případu, jaký neměl v dost šílené, satanskými kulty a vietnamskou mašinerií formované Americe obdoby.

Právě částečná dokumentární forma a související naturalismus jsou jedním z hlavních důvodů, proč snímek s natolik agresivním názvem a obrovsky laciným zázemím měl tak bezprostřední úspěch a proč jej magazín Variety letos posadil na špičku svého seznamu sta nejlepších hororových filmů historie. Hooper nás totiž bere na tehdy neprozkoumané území a plně využívá zejména stylistických prostředků, jimiž navozuje neodbytně zlý pocit evokující deku, pod níž vás vtlačí samotné prostředí a od cesty vám uštědří pár fatálních řezných ran.

Geina příběh oprašuje hlavně úvodní pasáží o znesvěcených hrobech a morbidní výzdobou titulního obydlí hrůzy, kam se parta mladých klaďasů nachomýtne shodou veskrze racionálních okolností. Sourozenci Sally (Marilyn Burns) a Franklin (Paul A. Partain) cestují se třemi přáteli na svůj rodný pozemek, ale na nezásobené benzínce nemohou dotankovat a dva zbloudilí hrdinové zamíří k blízké rezidenci s generátorem. Tam ale místo otevřené náruče číhá nastartovaná motorovka Leatherface (Gunnar Hansen), mentálně nejslabšího člena rodiny zaměstnané na místních jatkách, jejichž představa o pohostinství zahrnuje úder palicí, napíchnutí na háky ve velmi bdělém stavu či rozporcování pilou za libovolných podmínek.

Film se alegoricky vztahuje k těžko popsatelnému utrpení skotu na jatkách, kde zástupy vězněných krav pochodují pod kladivo, jehož úderem se definitivně promění ve spotřební masové výrobky. Také lidští protagonisté, jež Hooper jako úchylný slídil snímá pomocí zoomování či falešných hlediskových záběrů z perspektivy lovce, vstupují do smrtelného chřtánu v podstatě nevědomky. Setkání s maskovaným slabomyslným zabijákem probíhají nárazově a s šokovým efektem, což souzní s preferovaným stylem natáčení. Ve spalujícím vedru léta 1973 hlavní herci netušili, proti čemu je režisér a pár členů štábu postaví. Kupříkladu reakce Jerryho v podání Allena Danzingera v momentě, kdy proti němu poprvé vyběhne dvoumetrová hora v kožené masce, tudíž odpovídá reálnému zděšení nepřipraveného herce.

Projekt s výrobní cenou kolem 140 tisíc amerických dolarů vznikal v době prvotního rozvoje tzv. snuff filmů, tedy domnělých skutečných záznamů lidské smrti. Takovému efektu Hooper podřídil skoro veškerý styl, přestože začlenil i motivy známé ze zmíněného Psycha a texaskou rodinku démonizoval do formy surreálné mašinerie, která mladou generaci rozkládá podobně jako letitá náborová politika do armády přímo zevnitř. Texaský masakr motorovou pilou zhmotňuje ten přetrvávající strach, že v izolovaných zákoutích familiérní lokace na vás vyběhne nebezpečí, které do tohoto světa, zvláště toho považovaného za civilizovaný, zkrátka nepatří.

To na jednu stranu vyznívá absurdně, což si Hooper očividně uvědomoval. Jeho dosud nenapodobitelná tvůrčí filosofie spočívá ve vzácném umění skloubit napětí a tvorbu vypjatého očekávání s explozí pokleslého černého humoru, což následuje střemhlavý návrat k ryze znepokojivé dílčí pointě. Dokonalým příkladem je úvodní pasáž s vyzvednutým stopařem, později identifikovaným za člena Leatherfaceovy rodiny. Od pohledu divný týpek vzbuzuje podobnou měrou výsměch i nervózní odpor, přičemž tvůrci si na téhle jižanské exkurzi dokázali minimalisticky pohlídat drtivou převahu druhého a pro hororové fanoušky vítanějšího artiklu.

I s pomocí rozrušující zvukové stopy se buduje absolutně tíživá aura a publikum spolu s nejvíc prozřetelným Franklinem dopředu tuší, do čeho se neuvědomělí protagonisté hrnou. Hooper poté systematicky nechává stále víc nahlížet za oponu pekelné rezidence, kde hlava sejde rychleji než naděje na verandové vychlazené pivo, a v závěrečné části s přeživší Sally navozuje ten nejvtíravější nepříjemný dojem fyzické i psychické újmy, jaký ve filmu vůbec lze zachytit. Tohle má být film, který vás pomyslně vysaje, a ještě padesát let od premiéry v tom během střídmých třiaosmdesáti minut v podstatě neškobrtá.

V době, kdy už kina znala finanční hity jako pornografické Hluboké hrdlo, se kontroverzně nazvaný drasťák bez problémů uchytil. Třicetimilionové tržby svědčily o náladě společnosti připravené na skandální sebemrskačské komentáře a zdejší odporná rodinka se vryla do kulturní zdi nářků, přestože samotné gore scény stojí hlavně na obrazových náznacích a představivosti. Ta bývá mnohdy nejúdernější a Hooperovo vyprávění s absentujícím explicitním kontextem se ukázalo disponující nadčasovým efektem, jemuž se od té doby přiblížila jen malá hrst žánrových konkurentů.

Texaský masakr motorovou pilou přímo ovlivnil budoucí slasher horory včetně Halloweenu či Pátku třináctého, oproti nimž však zůstal naturalističtějším vyobrazením lidského zla, které si mohlo dovolit i mírně parodické výstřelky – zejména závěrečnou scénu rodinné večeře, která to natřela představám o idealizované sitcomové rodince. Hooper se v tomto směru vyřádil v pokračování Texaský masakr motorovou pilou 2, kde roku 1986 vysekl nekontrolovatelný sebeshazující camp. Takřka každý ze sedmi celovečerních sequelů nedokázal ani namátkově vystihnout nehynoucí kvality originálu, dané samotným dobovým a estetickým působením. A zakončené dozajista nejlepším prostřihem do černa, jaký kdy kinematografie s jejími netušenými možnostmi zneklidnění seznala. Takhle se tvoří geniální a nestárnoucí horory.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, Box Office Mojo