Udo Kier děsí a fascinuje 80 let. Jeho pojetí démonických postav se od ostatních liší

Rodným jménem Udo Kierspe se narodil v Kolíně nad Rýnem v době, kdy jej bombardovala spojenecká vojska. Dospívání neměl snadné, ačkoli válka v Evropě skončila půl roku po jeho dramatickém narození. „Narodil jsem se v Německu v roce 1944, na konci války. Byla to velmi smutná doba bez peněz. Žil jsem s matkou. Svého otce jsem nikdy nepotkal, protože se znovu oženil a nechtěl přiznat, že má tři děti z předchozího manželství,“ vyprávěl v rozhovoru pro The Guardian.

„Moje matka si nemohla dovolit poslat mě na střední školu, takže jsem se rozhodl pracovat v továrně, abych si vydělal dost peněz a mohl se přestěhovat do Londýna, kde jsem se chtěl naučit anglicky. Když jsem studoval na St Giles International na Oxford Street, narazil jsem na (britského herce a režiséra) Michaela Sarneho, který mě chtěl obsadit do krátkého filmu The Road to Saint Tropez z roku 1966. Řekl jsem: ‚Neumím hrát.‘ On odpověděl: ‚To nechte na nás.‘ Byl jsem velmi fotogenický mladík, takže když film vyšel v Londýně a já byl v detailu na plátně v Cinemascope, byl jsem označen za ‚novou tvář kinematografie‘. Pozornost se mi líbila, a tak jsem se rozhodl stát se hercem.“

Rozhodl se správně, neboť výraz ‚fotogenický‘ v jeho případě ještě zkresluje ostrou tvář a nesmírně expresivní pohled, jímž by zvládl ochromovat už obecenstvo v němé éře. Světoví filmaři si toho všímali v podstatě sami a Kier dle vlastních slov nepotřeboval oficiální herecké vzdělání, jež u filmu beztak postrádá smysl. „Nikdy jsem nechtěl být hercem. Nikdy jsem herectví nestudoval. Moje filozofie je, že talent je něco, co se nelze naučit. Buď ho máte, nebo ne. Můžete se naučit techniku. Takže pokud chcete hrát Shakespeara, musíte jít na hereckou školu, ale ne pro film.“

Od mládí se znal s kultovním německým režisérem Rainerem Wernerem Fassbinderem a už roku 1970 hrál po boku Herberta Loma v hororovém dramatu Hexen bis aufs Blut gequält. Mezinárodní posun ovšem zaznamenal opět náhodou, když v letadle zaujal režiséra a spolupracovníka Andyho Warhola Paula Morisseyho. „Žil jsem v Římě a seděl vedle jednoho Američana v letadle do Mnichova. Zeptal se: ‚Čím se živíte?‘ a já řekl: ‚Jsem herec.‘ On na to: ‚Zajímavé,‘ vytáhl svůj americký pas a napsal si mé číslo na poslední stránku. Zeptal jsem se: ‚Kdo jste?‘ a on odpověděl: ‚Jmenuji se Paul Morrissey, jsem režisér pro Andyho Warhola.‘ O pár týdnů později mi zavolal: ‚Ahoj, tady Paul, pamatuješ si mě z letadla? Dělám Frankensteina pro (italského producenta) Carla Pontiho a mám pro tebe malou roli.‘ Řekl jsem: ‚Skvělé, koho hraju?‘ – ‚Barona von Frankensteina.‘“

Morissey Kierovi následně zabukoval i samotného Drákulu v koprodukčním hororu Blood for Dracula a přesně tyto úlohy s prameny ve stylizovaném herectví už soustavně expandujícího herce neopustily. Ital Dario Argento jej obsadil do svého klenotu Suspiria, Fassbinder jej neopomněl pro své oceňované filmy Lola a Lili Marleen a maďarský velikán Miklós Jancsó mu dal prostor v Maďarské rapsódii soutěžící v Cannes. Kier přitom nikdy nepociťoval sebemenší tlak či diskriminaci kvůli své homosexuální orientaci, k níž se vždy otevřeně hlásil. Dokud prý dobře odvedl svou práci, nikdo se nevyptával.

Nejdůležitější pro něj je důkladně nastudovat scénář. „Nejprve si přečtu svou roli, potom celý scénář. Pokud zjistím, že film může být natočený bez mé postavy, nemám důvod v něm hrát. Rád pracuji s dobrými režiséry,“ prozradil pro Salon herec, jenž od 90. let žije v americkém Palm Springs a pravidelně přijímá hollywoodské nabídky. Začalo to režisérem Gusem Van Santem, jenž jej oslovil na berlínském festivalu. „Jel jsem na filmový festival do Berlína a přišel za mnou mladý režisér a řekl: ‚Jmenuji se Gus Van Sant, mám tady malý film (Mala Noche z roku 1985), který jsem natočil za 20 000 dolarů, ale můj další film bude s Keanu Reevesem a Riverem Phoenixem a chtěl bych, abyste v něm hrál.‘ Myslel jsem si, že to jsou jen řeči, ale on mi zařídil povolení pracovat v Americe a o 30 let později jsem tu stále,“ vrátil se k příležitosti, z níž vzešel snímek Mé soukromé Idaho.

V té době už Kier kamarádil s notorickým provokatérem Larsem von Trierem, jenž si herce vyhlédl hned pro svůj druhý celovečerák Epidemie z roku 1987. Od té doby rentgenové oči spolehlivého performera neobsadí jen výjimečně, jejich katalog utváří skvosty jako Evropa, Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Dogville či Melancholie. V nich Kier jako tradičně nevystupuje z bariér vedlejší role, kde se nicméně cítí komfortně a může experimentovat. „Tohle je můj život. Dostávám docela dost nabídek z celého světa od lidí, kteří mě znají, a pokud mi to přijde zajímavé... někdy dostanu scénář, kde stojí: ‚Jen vy to můžete zahrát.‘ Ale mám rád role ve filmech s drobnými momenty — například pohyb ruky v Melancholii. Nemám rád velké proslovy — ty ‚oscarové řeči.‘ Rád na obrazovce dělám neobvyklé věci.“

K tomu bezpochyby patří třeba moment v Trierově seriálu Království, kde se tehdy padesátiletý Kier podruhé narodil. „Jsem šťastný, protože jsem jediný herec na světě, který se narodil na plátně! Je tam tato krásná, velká nahá žena. Jsem v jejím břiše, ležím na kousku dřeva se čtyřmi kolečky. Slyším slovo ‚Akce!‘, odrazím se mezi jejíma nohama, takže jsem jen hlava, a udělám: ‚Waaaaah!‘ S Larsem pracuji už 30 let a miluji být v jeho filmech,“ nadšeně popisoval Kier, jehož známe i z řady západních produkcí.

Se zábavným Jimem Carreym si prý ohromně užil natáčení komedie Ace Ventura: Zvířecí detektiv, pochvaloval si Wesleyho Snipese i možnost kreativně formovat svého upíra v Bladeovi a pouze v dobrém vzpomíná i na Arnolda Schwarzeneggera, s nímž se potkal v akčním hororu Konec světa. Skvělí herci podle něj nezřídka bývají těmi nejlepšími lidmi, což se znásobuje tehdy, když režisér jako Trier umí vytvořit pospolitost. „Když jsme s Larsem natáčeli Dogville, se všemi zacházeli stejně — Lauren Bacall, Nicole Kidman, Jean-Marc, Ben Gazzara, James Caan... Všichni jsme měli stejný karavan. Byl to spíš kontejner — a všichni jsme byli spokojení. Je úžasné, že Lars dokáže přimět všechny tyhle lidi, aby to přijali. Každý večer jsme večeřeli s Lauren Bacall nebo Martinem Landauem a poslouchali jejich příběhy. Říkali třeba: ‚Řekl jsem Jimmymu...‘ — a mysleli tím Jamese Deana! To se mi líbí.“

Kiera si obecně rádi spojujeme také s braky jako Barb Wire, kde oddaně posluhoval dystopické drsňačce v podání Pamely Anderson, nebo i upírské BloodRayne od „nejhoršího režiséra všech dob“ Uweho Bolla. I tyto role si dokáže užít, ačkoli přiznává, že na některé jeho filmy je příhodnější zapomenout. „Dobrá věc na filmech je, že nikdy nevíte, jak povedené budou. Kdyby existoval nějaký vzorec, byly by jen skvělé filmy! Natočil jsem 200 filmů. 100 je špatných, 50 si můžete užít s trochou vína a 50 je dobrých. Lars má na tom dobrém seznamu více než 10 filmů, spolu s Fassbinderem, Gusem Van Santem a Wernerem Herzogem. Je hodně dobrých filmů, ale většina byla špatná.“

Na ty dobré či přinejmenším pozoruhodné se ovšem zapomínat nesmí. Experimentální film o filmu Ve stínu upíra s Johnem Malkovichem a Willemem Dafoem je dodnes jedinou hříčkou svého druhu, za pozornost stojí také koprodukční hororová sci-fi Virus 1.0 či nadšenecký brak Iron Sky. S Christophem Waltzem si Kier zahrál v neprávem přehlíženém Zmenšování z roku 2017 a přiučil se od něj něco o tom, jak formovat často vyžadované zlé charaktery.

„Existují dva způsoby, jak hrát padoucha. První je: mám zbraň a zastřelím tě. Bum. Druhý: namířím na tebe zbraň, čistím si nehty a řeknu: ‚Až skončím, zabiju tě,‘ podívám se na nehty a – bum. Natočil jsem film Zmenšování z roku 2017 s Mattem Damonem a Christophem Waltzem, který byl naprosto úžasný ve filmu Hanebný pancharti z roku 2009, protože si opravdu užíval hraní zlého chlapa. Hrát zlo je zábava, protože ďábel byl anděl, který už nechtěl být andělem. Takže můžeš hrát ďábla, což je opravdu zábava. Ale pokud jsi skutečně zlý, nemůžeš hrát zlou postavu,“ tvrdí Kier, jenž si něco takového vyzkoušel na menším prostoru v kultovním Bloku 99. V něm sám navrhl úpravy scénáře, jelikož se mu štítil odporný proslov jeho postavy, vyhrožující operativním zabitím plodu v děloze.

S režisérem Bloku 99 S. Craigem Zahlerem pracoval i na krimi Na špatné straně, načež oživil svou možná nejzápornější postavu v Nabarveném ptáčeti Václava Marhoula. V Benátkách soutěžící protiválečná alegorie, která částečně čerpala z inspirace sovětským filmem Jdi a dívej se (1985), podle Kiera nese pozitivní poselství i varovné vzpomínky. „V zimě jsme měli jen studenou vodu. Neměli jsme co jíst, kromě polévky, jen v neděli jsme dostali kousek masa,“ vrátil se do svého dětství v rozhovoru pro Novinky.cz. „První čokoládu jsem dostal od amerického vojáka. Mladá generace tohle nechápe. Já dokážu tomu chlapci v Nabarveném ptáčeti a jeho snaze o přežití porozumět. Proto jsem rád, že Václav na knihu získal práva. Ten film je jako dokumentace té doby.“

Kier ztvárnil démonického mlynáře, jenž za války tyranizuje zbloudilého vesnického chlapce v podání Petra Kotlára. Do postavy chtěl proniknout a v lokacích setrvával i v době, kdy kamery neběžely. „Já ve svém mlýně chtěl i chvíli zůstat. Byl to můj domov, tak jsem ho chtěl znát. Vědět třeba, co je ve všech zásuvkách, abych měl kam sáhnout, kdybych musel najednou vytáhnout nůž. Jednu noc jsem tam proto přespal. Divili se, ale nechali mě. U každého filmu si tohle dovolit nemůžete,“ kvitoval.

Dlouhodobě se také věnuje dabování a v posledních letech jej živí i televize. S Trierem roku 2022 dodatečně natočili třetí řadu ke Království a ve Velkém lovu s Al Pacinem si zahrál (konečně, dalo by se říct) Adolfa Hitlera. Na stříbrných plátnech zaujal ještě v troufalé jihoamerické satiře Bacurau či LGBTQ+ dramatem Swan Song z roku 2021, za které obdržel hereckou nominaci na Independent Spirit Awards. Udo Kier stále zůstává aktivním na mnoha frontách průmyslu, který by bez něj byl mnohem chudším. A kdyby neměl tolik štěstí a nestal se hercem? Prý by byl zahradníkem, což mu v Palm Springs potvrzuje osm desítek vysázených palmových stromů, jimž se pod jeho dohledem ukázkově daří.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinobux.

Zdroje: The Guardian, Salon, Kinobox, Novinky.cz