Není to jen Vetřelec. Děsivé i zábavné horory z vesmíru, kde je možné úplně všechno

„V nekonečném vesmíru jde o to, že možné je úplně všechno,“ pravil Stanley Kubrick, jehož Vesmírná odysea je pořád nejdůležitější filmovou sci-fi historie. A přestože přímo neinklinuje k hororu, její prezentace tajuplné aury a neskutečné velikosti kosmu nahání husí kůži. Hororový žánr si ovšem žádá nějaké projevy iracionální nadpřirozené síly a právě Vetřelec vnukl filmařům nekonečné teorie o tom, co vás miliony kilometrů od domova může přimět k nevyslyšenému výkřiku. Některé pracují s vědeckým základem, i když astrofyzikové u nich většinou trpí, jiné si pohrávají s démonickými dimenzemi, další hravě interpretují dějiny vesmírných programů NASA a zbylé jsou hrdými béčkovými škváry, v nichž útoky všemožných monster musíme brát s úsměvem. Jsou to přece jenom sci-fi filmy.

K béčkovým padesátým létům patří nejen mimozemské návštěvy z vesmíru, ale pochopitelně také lidské mise na okolní planety. V tomto kouzelném kultovním snímku se ocitáme v roce 1973, kdy lidstvo vyslalo svou první živou expedici na Mars. S účastníky se ovšem přeruší spojení a na cestu se vydává záchranný tým, který na místě nachází pouze jediného přeživšího, plukovníka Carruthersa. Ten je automaticky považován za vraha a nikdo nedbá jeho varování, že ostatní padli za oběť strašlivému zabijáckému netvorovi. To se ale rychle změní, neboť nenasytné monstrum pronikne do raketoplánu a zpáteční cesta se mění v boj o přežití.

Tematický předchůdce Vetřelce postrádá atmosféru, nadčasový design či psychologii Scottovy pozdější klasiky a je béčkem nejvyšší jakosti, ovšem v tom právě tkví nenapodobitelné kouzlo. Příšera, podobající se Netvorovi z Černé laguny, moc hrůzy nenahání, ale její souboj s posádkou v uzavřeném prostoru je rozhodně zábavný a svižný. Dočkáme se také procházky astronautů ve vakuu po boku raketoplánu a samozřejmě i „vystřelování“ nepřítele vzduchovou kapslí, což jsou výjevy, které i s ohledem na jejich pozdější využívání nikdy neztratí svou nostalgickou hodnotu.

Jeden z nejlepších a s odstupem let také nejuznávanějších filmů vezoucích se na odkazu Vetřelce měl na svém renomé dlouho šrámy. Studio ho pod nosem režiséra Paula W.S. Andersona údajně drasticky přestříhalo, tudíž z potenciálně geniálního, dusného a znepokojivého sci-fi hororu ve finální třetině udělalo tuctovější akční krvák.

Horizont události přesto nastavil vysokou laťku filmům, které ve vesmírných dálkách vidí hranice pekla. Strhující design pohřešovaného korábu na druhé straně Sluneční soustavy, k němuž se vypraví záchranná mise, odpovídá nočním můrám, jež vás kdesi v neživotné temnotě mohou přepadnout. Násilí – a podstatnou část stopáže také napětí – odpovídají nejvyšším hororovým požadavkům, a když už nahlédneme za střežený pekelný závoj, z několika krátkých záběrů se měsíc nevyspíme. Údajně existuje kupa pořízeného, následně vyřazeného a ještě hrůznějšího materiálu, o čemž však herci i sám režisér pochybují.

Nouzové přistání na neznámé planetě přežije část posádky včetně eskortovaného vězně Riddicka, jenž dokáže vidět ve tmě. Podobnou devízu mají také místní létající příšery, které se s blížícím celodenním zatměním jeví jako stále akutnější hrozba.

Už klasický horor, který proslavil Vina Diesela a z jeho černého tílka udělal meziplanetární módní trend, s úspěchem nastartoval zatím trojdílnou filmovou sérii. Režisér David Twohy transformuje známé ingredience z Vetřelce a Vetřelců do akčnějšího příběhu, který většinu postav zastihne v opravdu nezáviděníhodné situaci. Ztroskotat na prosluněné planetě bez vody, v přítomnosti obávaného vraha a s vidinou toho, že za tmy z podzemních nor vylezou mnohem horší zabijáci, to stačí na nadprůměrnou žánrovou zábavu. Filmu v tomhle ohledu pomáhá i vynalézavá režie a zručně udržované napětí. Sázka na jeden zbystřený lidský smysl se hlavně ze stylistického hlediska vyplatila.

John Carpenter natočil hororový milník Halloween či výbornou Věc, která přenesla vesmírný teror na izolovanou antarktickou základnu, ale spjatý zůstává převážně s kultovními sci-fi horory a akčňáky. Pozdní Duchové Marsu jsou přitom ve společnosti Útěku z New Yorku (a co teprve z Los Angeles!), Upírů či Šílenství tím vůbec nejbrakovějším. Sám Carpenter nemá tuhle kritickou ostudu rád, ale…

Ukázkovější příklad srdečného, se zápalem odvyprávěného a nesvázaného campu těžko v daném subžánru pohledáte. Jason Statham a oslnivá kráska ze série Mutant Natasha Henstridge provádí eskort nebezpečného zabijáka (Ice Cube) z vězení na Marsu, ležícího poblíž těžebních dolů, odkud se vyvalila záhadná substance a všechny proměnila v nemyslící vraždící stroje. Krapet Věci plave v retrospektivním příběhu plném flashbacků, kde nesourodá parta (anti)hrdinů uniká před hordami nemrtvých. Nedotaženost efektů a řady dalších aspektů kompenzuje nadšenecký zápal osmdesátek, pro který lze tolerovat i ten nepřesvědčivý feministický podtón.

Ryzím hororem jsou pro řadu diváků klasické vyvražďovačky včetně Pátku třináctého, v nichž klaďasové s křikem prchají před maskovanými vyslanci zla. Jedním z těch nejikoničtějších filmových řezníků je právě Jason Vorhees, jenž kromě drsné návštěvy letního kampu stihl také bojovat se snovým strašákem Freddym Kruegerem nebo terorizovat posádku vesmírné lodi.

Jason X je totální trash s notnou dávkou sci-fi. Zabiják přežije zamrzlý až do vzdálené budoucnosti, kdy kostky ledu stěhují do vesmírných kolonií. Po rozmrznutí si nemluvný maniak protáhne končetiny a zahajuje expozici zvlášť pikantních mordů, na nichž se tvůrci vyřádili. Pátek třináctého ostatně spadá do sorty hororů, které se od sedmdesátých let naučily předhánět v tom, jak lze co nejvynalézavěji a nejbrutálněji připravit člověk o život. Ve vesmíru se takový katalog rozšiřuje snáze, a hledáte-li hororovou oddechovku, Jason X vám ji dodá s pořádnou hrstí brakových příměsí.

Když filmoví hrdinové letí ke Slunci, vědci z NASA a fyzikální kapacity se chytají za hlavu. Psychologicky vtahující Sunshine od Dannyho Boylea přesto musíme řadit mezi audiovizuálně nejpůsobivější vesmírné výpravy, jejíž význam na nás ve fiktivním světě filmu těžce dolehne. Slunce totiž pomalu vyhasíná a skoro zázračně modifikované plavidlo Icarus 2 musí navázat tam, kde jednička ustrnula, a v bezprostřední blízkosti žhavé hvězdy odpálit masivní nálož.

Jediná a ještě k tomu teoretická šance na záchranu ochlazované Země vzbuzuje mezi posádkou nervozitu, která rychle přechází do dilemat nad postradatelností vlastních životů tváří v tvář v podstatě nemožnému podniku. Boyle od úvodní scény navozuje absolutní respekt a bázeň nad ukrutnou silou zmírajícího tělesa, díky němuž je nám na Zemi v realitě stále tepleji – Sunshine můžeme ostatně sledovat jednak jako záchrannou misi plnou překážek a deadlinů s nečekaným hororovým přesahem, jednak coby metaforu námi způsobených klimatických změn, kvůli nimž se ještě pěkně zapotíme. Málokdy nás u filmu přepadne tak intenzivní pocit, že se hrdinové pohybují někam, kde lidé zkrátka nemají co pohledávat. Ale když je v sázce několik miliard životů, asi není od věci trochu se opálit.

Tady někdo miloval Horizont události a videoherní naháněné ve stylu Resident Evil. Trestuhodně pozapomenutý survival Symptom Pandorum nepatří do áčkové společnosti a ani se o to nepokouší. Příběh dvou kosmonautů, kteří na psychedelicky vyvedené a zdánlivě opuštěné lodi procitnou s amnézií, zapojuje sérii překvapivých a přesně načasovaných zvratů, jimiž odkrývá hororové monstrózní tajemství.

Nečekejte nějaké existenciální rozměry titulní záhady (co se stalo a kam se poděly ty desítky tisíc lidí) a dostanete strhující akční horor, za který by se nemusel stydět ani Neil Marshall ve zběsilém módu svého Soudného dne. Režisér Christian Alvart možná neumí tak dobře kontrolovat tmavé prostředí a střih mohl být přehlednější, ale hladina adrenalinu plynoucí z intenzivních hororových scén zůstává proklatě vysoko. V hlavních rolích navíc válí vždy spolehliví Ben Foster a Dennis Quaid.

Bez specifického subžánru found footage by to nešlo, otevírá přece dvířka k autenticky působícím mockumentům, jež kamufluje za pozůstatky reálné historie. Poslední člověk na Měsíci stanul roku 1972 během mise Apollo 17, přičemž z dalších obdobných podniků posléze sešlo. Hororová sci-fi Apollo 18 se pokouší zodpovědět, co mohlo vedle nedostatku financí NASA takto trvale odradit. Že by nějaké zlo, co uskutečněnou a úspěšně zatajenou výpravu „osmnáctky“ na povrchu Měsíce postihlo?

Forma fiktivního dokumentu z průběhu mise funguje obstojně, jestliže připustíte, že vlastně sledujete klasicky vystavěné a gradované žánrové dílo. Dva kosmonauti v lunárním modulu provádějí sběr horniny a záhy pojmou podezření, že možná nejsou sami. Atmosféra stojí na vnucované realističnosti a neodbytné představě, že na mrtvolném vesmírném tělesu uprostřed ničeho přece jen bují život, na jehož projevy nejsme připravení. Existují ostatně i lidé (a už je o tom také zábavný film), podle nichž je Měsíc dutým mimozemským výtvorem.

Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.