Nový Vetřelec se snaží za každou cenu zavděčit fanouškům. Zapomíná ale děsit

Vetřelec se po Prometheovi a Covenantovi ocitl ve slepé uličce, jelikož otec série Ridley Scott se v prequelech vydal podivnou cestou, na níž ho fanoušci nechtěli příliš následovat. Zdálo se, že si dá značka na chvíli pohov, jenže za humny se objevil Fede Alvarez s lákavým konceptem, v němž chtěl látku vrátit zpátky ke kořenům. Rozhodl se skloubit hlavní atributy Scottovy jedničky a akčnější dvojky od Jamese Camerona a servírovat fanouškům tísnivý krvavý horor, po němž dlouho touží.

20th Century Studios chtělo po vzoru povedeného Predátora s podtitulem Kořist šoupnout titul na streamovací platformu Hulu, potažmo Disney+, jenže nakonec byli kravaťáci s projektem tak moc spokojeni, že se rozhodli pro premiéru v kinech. To už samo o sobě láká na solidní kvality a pořádný vesmírný masakr. Nebo je snad všechno trochu jinak?

Příběh se odehrává mezi prvním a druhým dílem, kdy se podíváme na jednu z těžebních planet, kterou ovládá korporace Weyland-Yutani. Zde lidé dřou do úmoru v dolech a doufají v lepší život. Patří mezi ně i mladá Rain, která žije sama s androidem Andym, jenž jí zbyl po jejím zesnulém otci a jehož bere jako posledního člena rodiny. Jenže jejich sen v podobě odletu na vzdálenou planetu se vzdaluje, a tak si rozhodnou pomoci sami. Jejich kamarádíčkové totiž mají v plánu vykrást opuštěnou vesmírnou stanici, která obsahuje všechno vybavení potřebné k odletu co nejdál od těžařské kolonie. Hlavní dvojice se k týmu tedy přidává, krádež plánovaná na 30 minut se ovšem brzy zkomplikuje. Samozřejmě totiž hrdinové zjistí, že na lodi nejsou sami.

Jedna věc se Alvarezovi musí nechat – ke kořenům ságy se vrací vážně poctivě a maximálně urputně. Na každém záběru a detailu je vidět, jak moc má tuto franšízu v lásce a zároveň zná ikonické díly takřka nazpaměť. Zejména ze začátku je tedy radost se na film dívat. Režie se snaží přiblížit hlavně Scottovu původnímu počinu a servíruje skvělou práci s atmosférou, budováním napětí či scénografií. Design lodí, jednotlivých strojů či úvodní planety je impozantní v každém detailu, Alvarez v tomto ohledu chytře sází na původní práci H. R. Gigera, jistou retro stylizaci a v mnoha scénách i na praktické efekty.

Celý snímek se navíc může pochlubit skvělými záběry, vynalézavou kamerou a také poměrně uvěřitelnými postavami, které se nechovají jako totální idioti (na rozdíl od špičkových vědců a vojáků v Prometheovi či Covenantu). Divák má zejména v první půli docela radost, že se může do tohoto světa opět vrátit, navíc v režii člověka, který má řemeslo pevně v rukách a vetřelčí sáze rozumí.

Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se má Romulus přehoupnout do své hororovější poloviny. Alvarez dokáže funkčně budovat zápletky či pracovat s počátečním napětím, jakmile má ale jít do tuhého a začít děsit, ukazuje své režijní slabiny. Což bohužel není po jeho krajně nepovedeném remaku Evil Dead a spíš průměrnější Smrti ve tmě žádné překvapení. Hororové pasáže prostě nejsou patřičně děsivé, lekačky nelekají a divákovi nejen nenaskakuje potřebná husí kůže, ale navíc se tvůrcům nedaří budovat onen potřebný strach z plíživé vetřelčí hrůzy. Xenomorf je tu spíše oslizlým panákem vykukujícím ke konci z každého rohu než brutální mašinou na zabíjení.

Alvarezovy žánrové mantinely jsou pak vidět hlavně v případech, kdy se snaží co nejvíce přiblížit svým předchůdcům. Jenže jeho režie ani zdaleka nedokáže vyvolat onu tísnivost a klaustrofobické pocity jako první Vetřelec a už vůbec nedokáže doručit dechberoucí akci a úžasné momenty jako Vetřelci od Camerona. Alvarez se zkrátka na režijní špičku nechytá a jeho snahy dorovnat se svým vzorům nakonec vyznívají tak, že Romulus působí jako jejich slabší odvar.

Nový Vetřelec po hororové stránce malinko skřípe, navíc se časem promění v přehlídku fan servisu. Na filmu je strašně vidět, že se tvůrci snaží za každou cenu potěšit skalní příznivce ságy a vlastně jim i tak trochu podlézají. Fanouškovský servis je tedy přeplněný ikonickými hláškami, okatými pomrknutími, designovými detaily a odkazuje se nejen na první dva filmy, ale i na další pokračování a nečekaně dost i na Promethea či videoherní zpracování. Což je sice zpočátku hezké a sympatické, v závěrečné třetině je ovšem kadence odkazů už i trochu úmorná.

Z filmu se tedy postupem stopáže stává až příliš velká sázka na jistotu, která neustále něco variuje či na něco odkazuje, a i když řemeslo je pořád na vysoké úrovni, napětí a hororová atmosféra mizí. Stejně jako vůle se známým universem nějak pracovat. Zatímco minulé vetřelčí příspěvky se vždy snažily naservírovat trochu něco jiného a posunout značku jiným směrem (i když ne vždy úspěšně), zde se až příliš spoléhá na prověřené atributy a tvůrci se prakticky bojí riskovat. A když ke konci přijdou s něčím jiným, dopadá to trochu divoce.

A je to škoda, protože Alvarez má své silnější chvilky, Cailee Spaeny počin celkem solidně táhne, stejně jako zvláštní pouto ústředních hrdinů, a po atmosférické či vizuální stránce se na film minimálně první hodinu hezky kouká. Jenže snímek zároveň působí jako tzv. damage control – tedy titul, který se po Scottových přešlapech snaží udobřit si fandy za každou cenu a sype do nich kvůli tomu jeden odkaz za druhým.

Alvarez ale rozhodně neumí hrát na hororovou strunu tak suverénně jako jeho nejslavnější předchůdci a ani po stránce brutality plně neuspokojí. Promo slova o krvavých jatkách byla totiž zase jednou lichá, gore prvky jsou tu poměrně slabé a krvavé scény nemají diváky minulých dílů vůbec čím rozhodit. Což se dá říci i o celém filmu, jenž sice řadu fanoušků jistě potěší návratem ke kořenům a hororovějším laděním, zároveň si ale z výsledku nikdy plně nesednete na zadek a často si asi budete říkat, že Scott i Cameron by to natočili mnohem lépe.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.