Pravdivé lži jsou jediný Cameronův „normální“ film. I po 30 letech je to naprostá pecka

Je možná trochu nespravedlivé uvažovat o Pravdivých lžích jako o normálním filmu vzhledem k tomu, že šlo o první produkci v historii, která stála studio (bez započtení inflace) přes 100 milionů dolarů. Dnes o nich jako o rekordmanovi tolik neuvažujeme, protože Cameronův příští Titanic překonal rovnou dvoustovku, čímž zcela posunul měřítko možného. Pravdivé lži zatím jen navýšily blockbusterový standard.

V tomto textu ale nebudeme bojovat za to, že se jedná ú stejně zlomový film jako jiné režisérovy projekty. Rozhodně se ale jedná o špičkovou a chytrou zábavu, která po třech desítkách let vypadá skvěle a coby jedno z posledních hurá analogové éry bez problému konkuruje dnešním velkofilmům.

Svým způsobem je to celkem unikátní příležitost. Sledujeme režiséra, jinak zaštítěného prestižními franšízami a uvádějícího eventové filmy, jak realizuje nic víc a nic míň než remake nepříliš známé francouzské komedie Podtrženo, sečteno! z roku 1991. A výsledek téhle eskapády, v jejímž středu je příběh agenta, který se před manželkou pokouší tajit svou skutečnou profesi, rozhodně stojí za to.

Síla Pravdivých lží tkví v jejich nadsazenosti. James Cameron je ten typ filmaře, který když má ve scéně hrát valčík, sáhne neomylně po Modrém Dunaji. Když tango, tak po Por una Cabeza. Zkrátka ty nejznámější melodie, které si s daným stylem spojujeme a které by většina filmařů neměla odvahu použít jinak než v sebeshazujícím parodickém kontextu.

Cameron je volí bez zaváhání. Nejde ani tak o nedostatek rozhledu, ale spíš o jeho bezměrné ego. Valčík v jeho filmu musí být ten nejvalčíkovější valčík všech dob. Nikdo nikdy nevalčíkoval tak moc jako Arnold Schwarzenegger pod vedením Železného Jima! Možná namítnete, že Pravdivé lži jsou přece taky parodie, a máte částečně pravdu. Nicméně Modrý Dunaj hrál i v Titaniku, takže rozhodně nejde o mix, který by Cameron vytáhnul automaticky s cílem se vysmát klišé.

Nejde o nadsázku ve stylu Žhavých výstřelů, v nichž je vše zahnáno ad absurdum, abychom se s láskou pobavili nad tím, jaké blbosti někdy sledujeme. Mnohem přesnější je říct, že tu máme akční film, který se své prvky nebojí využít na maximum a nemá absolutně žádný stud a obavy z toho, že by nějaká volba byla „moc očividná“ a „moc přehnaná“. To má společné celá Cameronova kinematografie a není zdaleka tak překvapivé, jak se někteří tváří, že se ke stáru našel v melodramatu. Ať už na parníku, nebo na Pandoře. Jde o žánr existující právě pro maximalizace všeho, co je po ruce, především pak každé emoce.

Pravdivé lži sice z podstaty akční komedie umožňují přijmout výsledek s určitou rovinou cynického odstupu, nakonec však nabízí hlavně naivní radost z filmařiny dovedené do důsledku. A že si je co vychutnávat! Obsahují některé z nejlepších akčních scén Cameronovy kariéry. Kdo by mohl zapomenout už na honičku na policejním koni v ulicích velkoměsta a nakonec i v interiérech luxusního paláce, z jejíž energie jde vyčíst, že by si Cameron rozhodně poradil i s ukočírováním pavoučího muže (na jehož realizaci se neúspěšně chystal skoro celá devadesátá léta). O explozivním finále ve vzduchu nemluvě.

Akce je ale jen půlka úspěchu Pravdivých lží, zážitek stojí hlavně na těžko vysvětlitelné chemii mezi jako vždy neodolatelně toporným Arniem a Jamie Lee Curtis. Celá dynamika mezi Harrym a Helen je nápaditou hrou neustálého přelévání moci z jednoho na druhého, kterou je vzrušující sledovat.

Základní rovina je velmi jednoduchá – Tajný agent Harry má na své straně všechny prostředky a činí všechna rozhodnutí, zatímco obelhaná Helen, uvězněná v umělé rutině, má v rukávu jednu jedinou kartu, a sice svůj povadající zájem o to, aby vztah s odtažitým manželem nadále existoval. Harry je u kormidla a může dělat víceméně cokoliv si usmyslí, ale myšlenka rozchodu je pro něj nepředstavitelná. Vlastně má mnohem víc co ztratit. Helen má možná nulovou možnost ovlivňovat dění (jehož pravou podstatu ani nezná), zato je ale krůček od toho odejít. Helen nemůže ztratit Harryho, zato Harry může ztratit Helen, což přese vše dává konečnou moc jí.

Dění se dává do pohybu, když se Harry se dozvídá, že jeho žena koketuje s podvodníčkem, který se (jaká ironie!) vydává za tajného agenta a vnáší do jejího úmorného života vlnu vzrušení. Jeho prvním instinktem je obklopit se další vrstvou lží a pro Helen připravit vlastní akční šarádu (samozřejmě do toho vstoupí skuteční padouši). Svou ženu miluje, problémy ale umí řešit jen překrýváním jedné manipulace druhou. Sám sebe přesvědčuje o tom, že to vše dělá pro ni.

Cameron si tu nápaditě hraje s motivy zneužití a ublížení. Balancuje přesně na hraně toho, co je přijatelné a odpustitelné, vždyť Harryho únos Helen, kdy ji vystaví nejdříve fyzickému a nakonec sexuálnímu ohrožení, je rozhodně odsouzení hodný. Tedy až na to, že Harry v tu chvíli ví, že jde o naplnění jejích fantazií.

Harry jí manipuluje, z jeho úhlu pohledu jde ale o bezpečnou manipulaci, která ji má ochránit před skutečným nebezpečím. Používá tytéž prostředky jako slizký podvodníček, ale věří, že ze vznešených důvodů. V závěru ale samozřejmě dochází k jednoznačnému zjištění, že všechny lži byly eventuální stopkou v jeho vztahu. Pravda, jakkoliv nepříjemná a snad i nebezpečná, je oproti nim vždy lepší variantou.

Celé Pravdivé lži jsou vlastně podobenstvím o tom, že neexistuje žádný dobrý důvod být cokoliv jiného než zcela otevřený ke své druhé polovičce. Samozřejmě se k cíli dostáváme v nadnesené podobě. Unést svou manželku s pytlem přes hlavu a zatímco je k smrti vyděšená ji nutit svléknout se do spodního prádla, by v realitě bylo naprosto nepřípustné nehledě na okolnosti, to asi není třeba říkat nahlas. Tady se ale pohybujeme ve fikčním světě, kde se mohou tabu materializovat bez rizika a ohrožení skutečných lidí, je tedy možné zajít mnohem dál.

A v tomto ohledu jsou Pravdivé lži opravdová špička. Skvělá akce, povedený humor, nestárnoucí provedení. Můžeme tu diskutovat o padouších chystajících „rudý džihád“ a pár replikách, všichni ale asi chápeme posun doby od devadesátých let. Pravdivé lži mají vše, co potřebují, a ještě něco navrch jak co do akce, tak do příběhu.

Podívejte se na žebříček nejlepších blockbusterů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Wikipedia