Zemřela nejčistší duše Hollywoodu? Talent hvězdy Osvícení Shelley Duvall nebyl plně doceněn

Shelley Alexis Duvall se narodila v Texasu do celkem běžné americké rodiny vyšší střední třídy. Její otec se sice jmenoval Robert Duvall, nicméně to nebyl „ten“ Robert  Duvall, jak musela po zbytek života opravovat.

Byla natolik zvídavým a energickým dítětem, že si od matky vysloužila přezdívku „Manic Mouse“ (Manická myška, v angličtině to však zní mnohem přirozeněji), což ji jistě předurčilo k umělecké dráze. Původně však snila o tom, že bude vědkyní.

Po maturitě žila několik let běžným maloměstským životem zaplněných brigádami a studiem na vysoké škole, kde se věnovala dietologii. V roce 1970 však na náhodném večírku potkala režiséra Roberta Altmana, v blízké budoucnosti vůdčí osobnost americké kinematografie 70. let. Právě v této sezóně měl premiéru veleúspěšný celovečerní M*A*S*H, jenž naznačil Altmanovu dráhu vynikajícího satirika a pozorovatele amerického života. Nyní relaxoval se štábem svého vznikajícího snímku Brewster McCloud.

Několik členů Altmanova týmu, včetně režiséra samotného, bylo okamžitě uhranuto nejen unikátní krásou Duvall, ale především její pozitivní energií, která zaplnila celou místnost. Všem přítomným bylo jasné, že tuhle tvář musí dostat před objektiv. Shelley, jež nikdy předtím neopustila Texas, se o pár dní později octla v letadle do Hollywoodu. „Neměla jsem sílu se dohadovat. Tak holt budu herečka. Strhlo mě to směrem, jaký jsem nečekala,“ vzpomínala později.

Stala se nedílnou součástí Altmanových filmů, kde většinou ztvárňovala excentrické vedlejší role napsané jí přímo na tělo tak, aby v nich mohla uplatnit své jedinečné charisma. Vrcholem jejich spolupráce je nejspíš drama Tři ženy z roku 1977. Střihla si i roli Olive Oyl v nechvalném Altmanově experimentu Pepek námořník, v němž už poněkud unuděný filmař testoval, kolik stylu se dá přenést z animace do hrané podoby. Snímek s Robinem Williamsem v čele dnes považujeme za odvážnou, ale stále slepou uličku, jakou si může dovolit jen filmařský velikán, který nemá komu co dokazovat.

Altmanova múza se však nesmrtelnou stala hlavně díky roli ve filmu jiného režijního titána. V Kubrickově Osvícení ztvárnila Wendy, manželku alkoholika, s nímž je přes zimu uvězněna v opuštěném hotelu Overlook zapleveleném strašidly všeho druhu. Představují pro ni a jejího syna větší hrozbu temné síly, nebo vlastní muž, který mezitím přichází o rozum?

Adaptace pověstného románu je dnes považovaná za jeden z nejlepších hororů, pokud ne ten nejlepší. Autor předlohy Stephen King by tohle prohlášení rozhodně nepodepsal, jeho antagonistický vztah k filmovému Osvícení je pověstný. To nás ale nemusí zase tolik trápit.

Kubrickova interpretace na každý pád emocionálně spočívá právě na bedrech Shelley. Jistě, čistě co do zábavnosti je vděčnější pozorovat vyšinutý výkon Jacka Nicholsona, nicméně intenzita hororu spočívá v nebezpečí, jemuž je vystavena Wendy, vlastně jediná „normální“ osoba v celém příběhu. Hrdinka není v kontaktu s duchy hotelu jako její muž ani nemá paranormální schopnosti jako její syn, všechna absurdní šílenost na ni tedy dopadá s intenzitou rány kladivem. Nebo sekerou.

Kubrick byl nevypočitatelný tvůrce, který rád znepokojoval publikum. Koho jiného by tedy mohl chtít vystavit mukám než ztělesnění životní radosti Shelley Duvall? I vzhledem k tomu, o jak intenzivní kontrast se jednalo, bylo snadné uvěřit, že jde o víc než fikci. Dojem, který se brzy potvrdil. Jedny z mála existujících záběrů z placu jakékoliv Kubrickovy produkce shodou okolností zahrnují právě momenty, kdy Kubrick Duvall kritizuje a ztrácí s ní trpělivost. Dokonce pobízí členy štábu, aby jí neprojevovali sympatie, když si Shelley stěžuje na vypadávání vlasů v důsledku stresu. Když si k tomu připočítáme režisérovy tradiční vrtochy, jako opakování záběrů klidně stokrát, aniž by herce instruoval, co od nich přesně chce, máme tu opravdové peklo.

To pro Kubricka vůbec nevypadá dobře, stejně jako pozdější vyjádření Duvall, jež stvrzují, že práce na Osvícení byla jedním z nejnáročnějších okamžiků jejího života, který si neplánuje jen tak zopakovat. Mluví o nekonečných repeticích, brzkém vstávání a nutnosti brečet celé dny v kuse. A co z toho? Duvall si po premiéře posteskla, že kritika chválí Kubricka s Nicholsonem a ona jako by byla vzduch. A to v lepším případě. Mnozí její výkon považovali za příliš hysterický a přehnaný, dokonce si odnesla nominaci na Zlatou malinu, jejíž organizátoři opět stvrdili svou nesoudnost a irelevanci.

Tato část příběhu se opakovala stále častěji a hlasitěji, až zcela pohltila jeho druhou polovinu. Shelley totiž vždy důsledně dodávala, že je ze svého zážitku nadšená. Pokud vám to nedává smysl, nejspíš se osobně neznáte s žádným hercem. Ano, svou zkušenost by nechtěla opakovat, ale také by ji za nic na světě nevyměnila. Ano, bylo to nepříjemné, ale vždy měla situaci ve svých rukách, nebo tomu alespoň věřila. Stejně tak byla přesvědčena o tom, že by Osvícení nemohlo dopadnout tak dobře, kdyby vznikalo jakkoliv jinak.

Tohle uvažování si zaslouží kritickou reflexi a rozhodně vychází z módy. Představa, že hodnotné umění vzniká jen z utrpení, byla dlouhé roky romantizovaná a často se za ni skrývá skutečné zneužívání. To platí spíš tehdy, když se „velcí géniové“ chovají k řadovým členům štábu jako paka a anonymní řemeslníci, kteří můžou dostat padáka ze dne na den, s tím nemůžou nic dělat. Není to však tak docela případ Duvall, který má blíž k tomu, když se Hoffman nebo De Niro dobrovolně týrají, aby ve svých rolích dosáhli vrcholu. Dá se nad tím kroutit hlavou, ale považovat Duvall za oběť, zatímco její mužské kolegy ve stejnou chvíli považujeme za strůjce svého neštěstí, je svým způsobem infantilizující a možná i trochu sexistické.

Kubrick z toho rozhodně nevychází nevinně. Zdá se, že slavný režisér měl ve zvyku si pro každého herce v hlavní roli vybudovat unikátní personu. Proto můžeme mít často pocit, že každý z nich popisuje Kubricka v době natáčení jako úplně jinou osobu. Zpětně však vidíme, že se tento podivín choval tak, aby v Malcolmu McDowellovi na placu Mechanického pomeranče podporoval jeho sebedůvěru, v Tomu Cruiseovi během Eyes Wide Shut naopak rozdmýchával komplexy méněcennosti a Jacka Nicholsona pasoval na svého machistického kamaráda.

Shelley Duvall měla na plátně trpět, tak nedělal mnoho pro to, aby tomu bylo jinak na place. To je rozhodně diskutabilní bastardizace herecké metody. Idea, že herci potřebují autenticky prožívat tytéž emoce jako jejich postavy, je v mnoha ohledech nezodpovědná a dnes se na ni díváme skrz prsty. Je však třeba zároveň chápat, že Duvall věděla, co se děje, a byla aktivním účastníkem celého procesu. „Kubrick treatment“ se ostatně během let stal prestižním pojmem a mnohý herec byl nadšený, když si jej mohl přiřadit do portfolia.

Altman jí psal role na tělo, byla tedy známá jako věčně usměvavá excentrická verze sebe sama. Myšlenka téhle ultimátní výzvy pro ni jako mladou umělkyni byla lákavá a žádaná. To není neobvyklé uvažování u herců, zvlášť v době, kdy Osvícení vznikalo. „Jsem strašně ráda, že jsem se toho účastnila. Naučila jsem se hrozně moc a stala jsem se silnější osobou,“ neváhala říct v televizím rozhovoru po premiéře. A opakovala to vždy, když se jí někdo zeptal. Ne že by to bylo něco platné.

Máme tu zvláštní paradox. Příběh o tom, jak se Shelley stala obětí režijního tyrana, nejspíš vznikl na základě dobře míněných motivací (i když v tom jistě hraje roli i atraktivita tohoto „exposé“). Nicméně aby byl udržován, je třeba ignorovat všechna vyjádření Duvall prosazující opak. Vytrhnout z kontextu ta prohlášení, kdy mluví o Kubrickově krutosti na place, a přehlížet všechna, kde chválí jeho následnou vřelost a označuje ho za přátelského člověka.

Kariéra Duvall s Osvícením bohužel vyvrcholila. Přestože zdaleka nepřestala hrát, žádné podobně kulturně zásadní role se nedočkala. Bylo snadné přispěchat s vysvětlením, že ji tento zážitek zlomil, opět v přímém rozporu s jejími vlastními vyjádřeními. Skutečnost je spíš taková, že jak zestárla, nenacházeli pro ni a její specifický manýrismus filmaři uplatnění. I Stephen King si nyní po jejím skonu ve svém krátkém vyjádření na platformě X posteskl nad tím, jak málo dokázal Hollywood Shelly využít.

Časem navíc propadla vážným zdravotním problémům, jež se na ní projevovaly fyzicky a psychicky. Její stěží lucidní vystoupení v bulvární talk show Dr. Phil vyvolalo v roce 2016 hlasitou odezvu. Až tohle bylo opravdovou zákeřnou manipulací skvělé herečky. Její chřadnoucí stav byl zneužit k tomu, aby se dala celá její kariéra zavřít do pohodlné škatulky trosky, nad níž budeme lámat rukama. O postupech Kubricka je na místě pochybovat, byly ale zaštítěny upřímným uměleckým záměrem a hereččiným souhlasem. Hyenismus bulvárních médií, která se zamilovala do příběhu bezbranné zničené ženy, je oproti tomu důsledným morálním selháním.

Duvall nebyla nikdy troskou, jakkoliv kvůli podlomenému zdraví zažívala okamžiky krize, během jednoho z nichž ji před kamerou uvěznil Phil McGraw. Seth Abramovitch z The Hollywood Reporteru se s ní sešel v roce 2021 v jednom z jejích posledních velkých setkání s představitelem médií. Podle reportéra byla zcela při smyslech a vybavena detailními historkami ze svého života. Opět potvrdila svou hrdost ohledně účasti na Osvícení a po milionté zopakovala, že Kubrickovo chování bylo v rozhodující chvíli přátelské a plné podpory.

Je důležité to zopakovat, protože za vší starostí o útrapy Duvall se skrývají desítky let nezájmu o její skutečnou osobu vedle šťavnatého příběhu, v němž je pouhou rekvizitou. Shelley Duvall byla podle všeho skutečně tak pozitivním člověkem, jakým se jeví být z Altmanových filmů. Stejně tak ale byla ambiciózní herečkou, která se rozhodla svou obvyklou pozitivitu a bezelstnost pro jednou rozbít. Kariérně to pro ni nedopadlo, jak doufala (a je to naše škoda, stejně jako její), brzy se tedy vrátila ke svým dřívějším rolím excentrických milých osob. Je ale naprosto nesmyslné si myslet, že jedna intenzivní zkušenost jí zničila kariéru a snad i způsobila její zdravotní potíže. Shelley Duvall jistě na pohled evokuje křehkost, ale je velmi nevkusné a neuctivé z ní dělat bezbrannou květinku. Nebyla Kubrickovou obětí ani jeho nástrojem, ale rovnocenným kolegou. Možná na základě logiky, s kterou už dnes nesouhlasíme, ale přece.

Podívejte se na žebříček nejlepších hereček podle Kinoboxu.

Zdroje: The Hollywood Reporter, Wikipedia, Variety, Kinobox