Druhý Gladiátor historiky nepotěší. Nejšílenější scény z Kolosea nicméně vychází z reality

Protagonista filmu Lucius (Paul Mescal) byl ještě dítě, když v Koloseu přihlížel Maximovu povstání proti krutému císaři Commodovi (Joaquin Phoenix). Ten v závěru zemřel rukou udatného hrdiny, ačkoli v realitě podlehl v prosinci roku 192 politickému spiknutí svých nejbližších spojenců. Po dvou bleskových vládách císařů Pertinaxe a Didiuse Iulianuse, během nichž říši zachvátily nestabilita a občanské války, se k moci dostal Severus Septimus. Ten se těšil větší popularitě, ale na prsou si pomyslně hřál hady v podobě svých synů Caracally a Gety. Po své smrti roku 211 zdědili trůn oba. A zatímco Scott v rozhovoru pro Vanity Fair hovořil o ironické referenci k mytickým vládcům Romolovi a Removi, skutečnost oprašovala spíš biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi.

Gladiátor 2, jemuž by z principu nejlépe seděl mládeži nepřístupný rating, za pomoci neodmyslitelných fabulací nahlédne do epochy jejich společné vlády. Ta trvala pouhé dva roky, načež agresivnější Caracalla nechal bratra zavraždit a jeho podobizny i jméno odstranit ze všech dobových pramenů. Nejen proto má dějinný cejch tyrana. Všem svobodným mužům říše sice garantoval římské občanství (pravděpodobně kvůli příjmům z daní, jimiž chtěl zalátat chřadnoucí ekonomiku a rostoucí inflaci) a vystavěl nádherné veřejné lázně, jenže imperialismus a brutální zásahy proti opozici hrály prim. Zhlédl se v Alexandrovi Velikém a bez slitování masakroval podmaňovaná území, mezi něž ve filmu náleží i severoafrická provincie Numidie. Tu Řím kontroloval už v období před začátkem našeho letopočtu, ale za vlády Severa Septima byla osamostatněná a spravovaná římským prokurátorem.

V traileru na město vytáhne římská flotila pod vedením generála Marca Acaciuse (Pedro Pascal). Jde o smyšlenou postavu, která měla v mládí sloužit pod vojevůdcem Maximem, rovněž vycucaným z prstů hollywoodských scenáristů. Acacius zajme protagonistu Lucia, jenž dávno opustil Řím, jehož tyranskou politikou pohrdá. Opustil tak matku Lucillu (Connie Nielsen), sestru Commoda a bývalou Maximovu milenku, která v nadcházejícím pokračování nebude chybět. A to i přesto, že pravá Lucilla zemřela šest let předtím, než se narodil Caracalla. Za manžela měla Lucia Veruse, spoluvládce svého otce Marca Aurelia, jehož smrt ji roku 169 zanechala ovdovělou. Během vlády Commoda usilovala o bratrovo sesazení, spiknutí však prasklo a Lucilla byla vyhoštěná na ostrov Capri, kde ji Commodus nechal roku 182 popravit.

Connie Nielsen nicméně vidíme vždy rádi a Lucilla v jejím opětovném podání usnadní scenáristovi Davidu Scarpovi (Napoleon) práci s usouvztažněním osobní i politické linie. Lucilla měla syna Lucia i v realitě, ten však zemřel stejně jako jeho dvě sestry už v mládí, pravděpodobně následkem nemoci. Dospělosti se z jejích dětí dožil pouze Pompeianus, jenž se stal vojákem a senátorem. Ve třiceti letech jej ovšem zavraždili na povel Caracally, jehož krutost vhodně otestují v traileru prezentované gladiátorské hry.

Filmový Lucius skončí v zajetí a stane se „instrumentem“ bývalého otroka a nynějšího obchodníka, sponzora gladiátorských her a dodavatele zbraní Macrina (Denzel Washington). Zámožný muž berberského původu v realitě působil jako pretoriánský prefekt pod Caracallou, proti němuž se však politicky vyhrazoval. Nakonec to byl on, kdo po císařově zavraždění roku 217 zaujal jeho pozici. Ve filmu tak s Luciem zjevně utvoří čestnou alianci po vzoru Maxima a jeho gladiátorského patrona Proxima (Oliver Reed). Jádro konfliktu bude nicméně fiktivní, neboť Lucia logicky přepadne prahnutí po odplatě směrem ke generálovi Acaciovi, jenž tvoří prominentní manželský pár s Lucillou.

Osobní zášť, politické intriky i tolik skloňované šílenství vládnoucí vrstvy se přitom otisknou do arény, kam na smrt odsouzené či zotročené muže v krutých cirkusech starověku opravdu posílali zemřít. Tradice gladiátorských her rovněž sahají před Kristova léta, Řím jimi okázale deklamoval svou koloniální nadřazenost a také prostému lidi zprostředkovával zábavu, která je vytrhla ze zbídačené reality. K tomu patřily i hony a souboje exotické zvěře včetně slonů a nosorožců, jehož v upoutávce efektně osedlává maskovaný jezdec.

Nejvíc pozornosti ovšem směřuje k sekvenci, v níž voda zaplaví arénu Kolosea a gladiátoři včetně Lucia inscenují námořní bitvu. Na muže přes palubu dokonce zaútočí žralok, což musíme chápat jako hollywoodskou nadsázku – odchytit a dopravit nebezpečné vodní predátory do srdce římského impéria by zřejmě bylo logisticky neproveditelné. Jenže Římané tehdy na ničem nešetřili a fingované souboje flotil se opravdu pořádaly. Poprvé roku 46 před naším letopočtem, kdy Julius Caesar nechal na Martově poli vytvořit umělé jezero napájené vodou z řeky Tibery. Šest tisíc lidí se dle magazínu National Geographic podílelo na plnokrevném námořním masakru, jehož se měli účastnit zvědavci z celé Itálie.

Těmto událostem, jež se opakovaly jen sporadicky, se říkalo naumachie (řecké označení pro námořní bitvu). Šlo o rekonstrukce skutečných bitev mezi Římem, Egyptem, Týrosem či Aténami a Persií. Nákladné přípravy ústily v krvavé, z pohledu logistiky ale nesmírně komplexní akce, z nichž některé se pořádaly i na přirozeně zavodněných plochách. Tím se nicméně oslaboval zážitek shromážděného publika a císař Nero nechal roku 57 našeho letopočtu zaplavit dřevěný a kamenný amfiteátr, který bylo dle historiků možné s nebývalou rychlostí nejen zatopit, ale posléze i vyprázdnit. Stavba poté lehla popelem během velkého římského požáru.

Za císaře Tita se měl vodní spektákl s veslicemi konat také v Koloseu, které bylo před výstavbou podzemních tunelů a skladů možné zatopit, a to za pomocí sítě kanálů a nádrží. Poslední zaznamenaná naumachie se konala za císaře Marca Julia Philippuse roku 248, tedy několik dekád po událostech Gladiátora 2. Ten má tedy v rukávu dost absurdního materiálu, aby bohatě zaplnil údajně 160minutovou stopáž a dostál prvotním zákulisním reakcím, které hovoří o „tom jednom zásadním blockbusteru roku.“ Přesný výklad dějin přece v Imaxu nikoho tolik nezajímá.

Podívejte se na žebříček nejlepších historických filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: National Geographic, SlashFilm, ScreenRant