Gandalf slaví 85 let. Ian McKellen dá do každé role kus Shakespeara a nikdy s ním není nuda

Sir Ian Murray McKellen se narodil v anglickém městě Burnley. Jeho nejútlejší dětství zasáhla druhá světová válka, celý národ se tehdy skrýval před ničivými německými nálety. Jeho otec byl inženýr a laický kazatel, oddané protestantství bylo v rodině několik generací. Z Iana však nepřekvapivě vzhledem k jeho identitě vyrostl ateista, byť nešlo o důsledek odporu rodiny vůči jeho homosexualitě. Když řekl pravdu například svojí babičce, nijak ji to prý nevyvedlo z míry.

Jeho matka zemřela na rakovinu prsu, když mu bylo dvanáct, otec nepřežil jeho 25. narozeniny. Dočkal se skvělého vzdělání a všechny školní instituce, jež navštěvoval, dodnes nadšeně podporuje. Během dospívání se brzy zamiloval do divadla, když ho starší sestra vzala na Shakespeara. Ani jeden ze sourozenců jistě nemohl tušit, že se z Iana stane skoro maskot shakespearovského herectví, jenž úžasným způsobem skloubí drama, opulenci a intimitu anglického barda, jak to dokáže jen málokdo. Z McKellena se stal na prknech velikán. Od šedesátých do osmdesátých let si budoval kariéru v britském národním divadle a na konci tohoto období měl jen málo konkurence.

Že je McKellen součástí queer komunity, se mezi jeho kolegy vědělo doslova odnepaměti. Už v šedesátých letech žil dlouhodobě s muži, jeho prvním stálým partnerem byl učitel dějepisu Brian Taylor, s nímž strávil osm let. Od roku 1978 pak prožil deset bouřlivých let s velšským hercem a režisérem Seanem Mathiasem. Jedním z nepojmenovaných konfliktů jejich vztahu prý bylo, o kolik víc pozornosti a respektu si získával Ian, jehož charisma si vždy vyžádalo veškerou pozornost publika. Nicméně zůstávají přáteli dodnes, i když jejich osobní cesty se rozešly.

Veřejně se k homosexualitě přihlásil roku 1988 v rozhovoru pro BBC a od té doby je hlasitým a prominentním aktivistou za LGBT+ práva. Vyoutoval se na vrcholu AIDS/HIV krize a dobrovolně tedy prožil některé z nejhorších chvil, jaké komunita zažila, coby její součást. Jeho pasování na rytíře v roce 1991 pak bylo jedním z velkých společenských gest, jež značilo, že doba se mění. Homosexualitu si veřejnost spojovala spíš s „nízkým“ životným stylem, šlo o důsledek urputné cenzurní snahy ji tak představovat. Jakmile se s ní tedy identifikoval jeden z nejrespektovanějších shakespearovských herců, bylo nevyhnutelně nutné tento stereotyp opustit.

Na plátnech a obrazovkách se McKellen objevoval od konce 70. let, ale jednalo se hlavně o shakespearovské inscenace a méně prominentní projekty. O jeho áčkové filmové kariéře má smysl mluvit až od devadesátých let, kdy se v roce 1995 objevil vedle mladého Roberta Downey jr. v ambiciózní shakespearovce Richard III., která svou výpravou přesáhla běžné měřítko adaptace divadelních her. Objevil se především v queer dramatu Bohové a monstra, kde si vedle něj piloval schopnosti tenkrát začínající Brendan Fraser. Památný je i jeho výkon v Nadaném žáku Bryana Singera, který předjímal jejich budoucí komiksovou spolupráci.

Na přelomu století už McKellen neměl kam stoupat, a poněkud se utrhl ze řetězu ohledně výběru filmových rolí. Věděl, že jeho pověst nemůže padnout na základě jednoho špatného filmu, proč tedy nejít do rizika? Díky tomu se neostýchal přijmout roli Gandalfa v Pánovi prstenů. Zpětně se to možná jeví jako jasná volba, ale nesmíme zapomínat, že fantasy bylo tou dobou považováno za brakový žánr bez prospektů a Peter Jackson byl podivín z Nového Zélandu, který měl na kontě pár poloamatérských hororů a jednu nenápadnou festivalovku.

Současně s tím McKellen přijal roli padoucha, přesněji řečeno antihrdiny filmových X-Menů, v nichž ztvárnil Magneta. Jeho všemocný mutant v dětství přežil holokaust, ale zůstal v důsledku toho naplněn nedůvěrou a touhou po pomstě. Opět šlo o velmi riskantní roli ve vysmívaném žánru, který byl tou dobou daleko od svého současného prominentního popkulturního postavení.

Tohle kombo McKellena vystřelilo do popředí mainstreamového povědomí. V X-Menech si velmi užil duel se svým kamarádem z divadla Patrickem Stewartem a střet jejich dominantních figur posunul dojem skoro k antické tragédii. Jistě není přehnané říct, že McKellenova účast je jedním z pilířů úspěchu X-Menů, a tedy jedním z důvodů, proč se komiksům podařilo prosadit.

Totéž dozajista platí i o Pánovi prstenů, jenž má sice po ruce o kus delší seznam dalších kvalit, nicméně kdyby se role Gandalfa chopil někdo jiný, jaký zážitek bychom si odnesli? Sice si musíme dát pozor na přeceňování síly individuálních herců, o Ianovi víc než o kterémkoliv jiném členovi tohohle početného ansámblu však platí, že si na jeho místě nejde představit nikoho jiného.

V čem spočívá McKellenovo tajemství? Každou roli hraje, jako by ji napsal Shakespeare. Užívá si každé gesto, každou linku dialogu, jako by šlo o nejlepší scénu, jakou kdy dostal do rukou. Film byl pro Iana vždy vedlejšákem, takže když už se do role pustí, tak aby si ji užil, ne aby splňoval nějaké představy o uměřenosti a dobrém vkusu. Taková expresivita a okázalost se mohou často vymknout, proto je důležité, že si vybírá role, pro něž je takový přístup vhodný. A přestože hrál v mnoha nepovedených filmech, jeho projekty nejsou nikdy horší kvůli němu. Právě naopak.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle Kinoboxu.

Zdroj: Wikipedia