10 největších výkonů Anthonyho Hopkinse. Sluha, císař a nejslavnější kanibal slaví 85 let

Prvním velkým filmovým úspěchem byl pro Hopkinse princ Richard v adaptaci historické divadelní hry Jamese Goldmana podle jeho vlastního scénáře. Snímek je dnes známý hlavně jako elektrizující duet královského páru Petera O'Toola a Katharine Hepburn, kteří se během vysilujícího zápolení o moc snaží předstírat, že k sobě po mnoha letech tvrdých politických křivd už nic necítí. Hopkins hrál jejich ambiciózního syna (přestože byl v necelých třiceti jen o pět let mladší než O'Toole) s takovou vervou, že se vedle slavnějších kolegů nejen neztratil, ale zvládl si i otevřít dveře áčkového filmu dokořán.

V cestě mu stály osobní problémy – na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ho celoživotní boj s depresemi vedl až k těžkému alkoholismu. Naštěstí, jak se Hopkins zrovna předevčírem pochlubil na svém TikToku, od Vánoc 1975 je přísným abstinentem, což označuje za skutečný důvod svého kariérního úspěchu a udržení elánu i ve vysokém věku.

Na opačném konci Hopkinsovy kariéry najdeme roli jako ušitou pro hereckého veterána. Dva papežové jsou vystavění jako konverzační střet dvou protichůdných pólů konzervatismu a progrese. Hopkins tu ztvárňuje patriarchu na vrcholu moci, Josepha Ratzingera coby papeže Benedicta, který si chtě nechtě musí připustit, že mu pomalu ujíždí vlak. Nejlepší, co může pro svět udělat, je ustoupit do pozadí a pustit k moci „mladého“ Bergoglia, tedy budoucího Františka (Jonathan Pryce). Dokáže tento krok učinit?

Tento film si vysloužil dávku kritiky za přílišné zploštění obou mužů a obzvlášť Benedikt si vytáhl kratší sirku – celý jeho charakter je vykreslený prakticky jen jeho zastaralostí a nepoužitelností. Hopkinsův úžasný talent a evokace nuancí tam, kde nutně nejsou, čistě silou projevu ale představují skutečnou masterclass.

Hopkinsova metoda spočívá v nabiflování scénáře do posledního detailu tak, aby měl každou větu vyrytou v mysli. Jeho přednes pracuje s kontrolovanou ledabylostí, každý pohyb obličejového svalu je pod přísnou kontrolou a má svůj dobře promyšlený důvod; výsledek přesto působí, jako by Anthony spatra vymýšlel repliky a příjemně jimi překvapoval sám sebe. Toto „skakespearovské“ herectví se dnes příliš nenosí, možná proto je taková radost ho sledovat.

Asi není nijak nepatřičné říct, že Anthony Hopkins vizuálně nevypadá ani v nejmenším jako Richard Nixon – jeho kulatá tvář má k nechvalnému americkému prezidentovi tak daleko, jak jen může. Přesto se právě k němu uchýlil Oliver Stone ve své kontroverzní biografii.

Hopkins žil tou dobou ze slávy Mlčení jehňátek, kde předvedl psychopatický výkon tak silný, že může pronásledovat v nočních můrách. Zároveň má ale talent svým nestandardně sympatickým postavám propůjčit zranitelnost, strach a jemnost, jak dokázal v Soumraku dne. Právě tento kontrast si Stone vyhlédl a chtěl ho dát i svému antihrdinovi. Za všemi komploty, výhrůžkami, lžemi a zločiny je pořád lidská bytost, která má hrůzu ze ztráty svého života tak, jak si ho pracně budovala.

Hopkins nakoukal každý kus filmového materiálu s Nixonem, jaký byl dostupný, a pilně nastudoval jeho manýrismus, aniž by ho ale otrocky kopíroval. I přes velkou nejistotu ze strany veřejnosti a producentů ohledně jeho obsazení (včetně nejistoty ze strany Hopkinse, který během preprodukce natáčení opustil a Stone ho musel přemlouvat k návratu) je dnes tento film vzpomínaný především právě díky jeho výkonu.

Přestože si nejvíc pamatujeme jeho záporné nebo přinejmenším ambivalentní postavy, Hopkins má na svém kontě i nějakého toho hrdinu. Polozapomenuté abolicionistické soudní drama Stevena Spielberga mu poskytlo nemálo možností pronášet dlouhé monology o hodnotě lidské svobody. Traduje se, že když přednesl sedmistránkový monolog na jediný pokus, Spielberg byl tak ohromený, že mu přestal říkat Tony, místo toho ho do konce natáčení oslovoval už jen jako „sira Anthonyho“. Ti, co znají Hopkinsovy rozpustile infantilní videa na TikToku, ale tuší, že takové formality u něj jistě nejsou nutné.

V době Amistadu bylo ještě vnímáno jako kontroverzní, že britský herec ztvárňuje bývalého amerického prezidenta, konkrétně Johna Quincyho Adamse, o jehož podporu v příběhu vehementně usilují odpůrci otroctví. Jako u všech předchozích pochyb ale Hopkins nedůvěru rozprášil i zde. O dvě dekády později si pak byl Spielberg o kus jistější, když do role Lincolna obsadil Ira Daniel Day-Lewise, to už ale měla kinematografie za sebou tolik britských amerických prezidentů, že už se nad tím nikdo nepozastavil.

Další role, pro jakou se Hopkins narodil. Tajuplný muž stojící v čele nadnárodní robotické filmy, u nějž dlouho nevíme, jestli je vizionář a dobrodinec, nebo nelidský sadista. Správně je samozřejmě druhá možnost. Chladný egomaniak s mesiášským komplexem miluje hry na kočku a na myš, které připravuje svým nepřátelům a během nichž může demonstrovat svou intelektuální i čistě mocenskou převahu.

Dr. Robert Ford vytvořil svůj svět ve světě, v něm může být bohem – rozhodovat o životě, roli a samotné existenci každé bytosti, kterou nechal stvořit. To vše Hopkins zastřešuje zdánlivě bezelstným úsměvem psychopata, který málokdy musí ukázat pravou tvář, protože většinou se vše řídí podle jeho přání.

Seriál zaštítěný Jonathanem Nolanem dosáhl svého vrcholu v první sérii díky největší soustředěnosti a uzavřenosti příběhu. Velkým plusem pak bylo, že v jeho středu stál právě ďábelsky charismatický Hopkins. Po jeho odchodu zbyla ve Westworldu pořádná díra.

Nejlidštější počin Davida Lynche nemůže být Westworldu vzdálenější, přestože i v něm Hopkins ztvárnil „doktora“. Dr. Frederick Treves představuje v mnoha ohledech morální jádro vyprávění, právě on si vezme do svého područí hendikepovaného Johna Merricka (John Hurt), jehož lidskost v kontrastu s jeho nelidským zjevem naučí hrdinu vážit si života. Někteří považují Sloního muže paradoxně za Lynchův nejkrutější film, protože vědomě buduje falešné okénko naději, aby ho na konci zabouchnul přímo před naším nosem. O přesném smyslu závěru se ale může dlouze diskutovat.

Samotný Hopkins tuto roli nepovažuje za svou vrcholnou, až příliš dobrosrdečného doktora v jednom z rozhovorů označil za „nudný charakter“, který neprochází opravdovým konfliktem a vždy dělá jen správná rozhodnutí. Někdy je ale trocha nekomplikovaného dobra právě tím, co potřebujeme.

Následovat budou už jen ikonické role, které by se daly rozebírat (a často rozebírají) políčko po políčku. Soumrak dne přišel po Mlčení jehňátek a Draculovi, tedy na vrcholu Hopkinsovy mainstreamové slávy. Jistě potřeboval roli, která ho ukotví zpět v silném, seriózním herectví, Soumrak mu tedy nemohl posloužit lépe. Jeho dlouholetý majordomus panství Darlington, jenž obětoval celý život službě, do níž si promítl veškeré možné lidské hodnoty, je pak ve své kontrolovanosti zcela strhující.

Snímek režiséra Jamese Ivoryho není příliš známý, těší se však velkému respektu u kritiky i samotných filmařů. Někdy dokonce bývá označovaný za Hopkinsův nejlepší výkon. A právě vedení herců je tu považované za korunní klenot. Každý pohyb, každá změna tónu a pohled mají svou roli a skrývá se za nimi význam. Čím méně dostáváme, tím víc v tom málu nalézáme. Postupně se na povrch dostávají emoce skrývané dlouhá léta a nevyřčené city, které vždy ustupovaly metodické rutině. Jenže teď, na podzim života, se možná objevuje stín pochyb.

Opomenutí Soumraku dne na Oscarech, na nichž nebyla proměněna jediná z osmi nominací (včetně té pro Hopkinse), bylo svého času hojně diskutované. Konkurence Schindlerova seznamu ale byla pro akademiky příliš neodolatelná.

O nějakých dvacet let později bylo naopak kontroverzní, když Hopkins Oscara vyhrál. V roce 2020 média i sázkové kanceláře považovaly za samozřejmé, že si zlatou sošku posmrtně odnese Chadwick Boseman, který coby pouhý čtyřicátník podlehl rakovině ještě před premiérou své poslední velké role v Ma Rainey – matce blues. Když tedy bylo u pultu předneseno Hopkinsovo jméno, v první řadě se lapalo po dechu.

Hopkins ani nepřiletěl ze svého velšského panství, v jeho věku už cestování na otočku není nejlepší nápad, tím spíš v době covidu. S možností vítězství zjevně nepočítal, dopředu namluvil jen povinnou stručnou zdravici. Až druhý den ráno na svém instagramovém účtu zveřejnil projev, v němž důsledněji poděkoval a vzal hold zesnulé hvězdě Černého pantera.

Tato „kauza“ bohužel v mnoha ohledech zastínila fakt, že Hopkinsův výkon v roli Alzheimerovou chorobou postiženého Anthonyho patří zcela nepochybně nejen k jeho životním výkonů, ale k dalším z rolí, jaké lze zapsat do učebnic kinematografie. Zdrcující drama, jemuž přesto zůstává lidské měřítko, kladlo na třiaosmdesátiletého herce obrovské nároky a žádná cena, která mu připadla, tedy není zahozená. Rozhořčení Bosemanových příznivců lze přesto chápat – média vše prezentovala jako hotovou věc a celá jeho rodina byla na místě připravená s jistě dojemným proslovem a poslední poctou. Osud umí být někdy krutý.

Věděli jste, že to přijde… Kanibal Hannibal vynesl Hopkinsovi nesmrtelnost a na dlouhou dobu jeho jediného Oscara, a to přestože si na plátně pobude jen nějakých šestnáct minut. Během každé z nich se ale tyčí jako nedostižitelné monstrum, které nejde zpacifikovat ani umístěním do té nejstřeženější cely.

Hopkinsova zrůda trochu trápí psychiatry a psychoanalytiky, protože její vliv dost znetvořil populární představu o hned několika aspektech psychologie. Ne, takto nevypadá typický psychopat, a ne, hyperinteligentní lidé neumí silou myšlenky manipulovat každým, koho potkají. Lepší je nevnímat Hannibala doslovně, ale jako symbol zdánlivě kultivované, ve skutečnosti však zvířecké maskulinity, která ohrožuje začínající agentku Clarice Starling (Jodie Foster). To ona je hrdinkou filmu, jenž sleduje ženu pohlcenou mužským světem. Hopkins pak představuje to vůbec nejhorší a nejnebezpečnější, s čím se může setkat.

Mlčení jehňátek vedlo k několika neúspěšným filmovým pokračováním a ke kultovnímu seriálu, kde se Hannibala úspěšně chopil Mads Mikkelsen. Ani jeho charismatický výkon ale nemůže dorovnat chladnou, slizkou a neodolatelnou Hopkinsovu nestvůru.

Pokud ale chcete Hopkinse vidět na vrcholu sil po celou filmovou stopáž, jasnou volbou je šílená postmoderní adaptace ještě šílenější Shakespearovy hry Titus Andronicus, která byla jednu dobu pro své zobrazení násilí a brutalit vyčleněná z kánonu anglického barda.

Svérázná režisérka Julie Taymor se ale tohoto materiálu nezalekla a příběh o pomstě plný useknutých končetin a synů zapečených do koláčů představila ve vší parádě. Kulisy filmu mísí dobovost, současnost a nadčasovost a z boje o moc se tu stává pokus o fašistický převrat.

Hopkins přišel k filmu z divadla a na jeho přístupu k herectví to bylo vždy vidět. Jakmile ho tedy pustíte na dohled Shakespeara, mění se v neřízenou střelu, jejíž energie prorazí vše, co stojí v cestě. Natáčení bylo tak intenzivní, že i pro herce udržujícího si většinou profesní odstup šlo o náročný zážitek. Hopkins chtěl dokonce po dotočení seknout s herectvím, protože neměl pocit, že by takový nápor ještě znovu přežil. Naštěstí mu to nevydrželo. Nekonečná agrese a zlovolnost Tita je každopádně jen pro silné povahy.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…