Pán prstenů není dokonalý, přesto zůstává jedním z vrcholů kinematografie

Jacksonův úspěch je tak velký, že se mu podařilo kultovní předlohu katapultovat do středu mainstreamu a v mnoha ohledech určit její kanonické čtení – a to i přes mnohé zásadní odklony. Podařilo se předložit zábavné dílo plné atrakcí, které přitom působí důstojně, velkolepě a archaicky, což v mnoha ohledech vůbec nedává smysl.

Když se totiž na celého Pána prstenů podíváme důsledněji, zjistíme, že by rozhodně neměl fungovat. V jedné ze scén Orlando Bloom surfuje na štítu po schodišti a střílí jednoho skřeta za druhým, aby o pár minut později dva zasmušilí pánové vedli dialogy ve smyšleném jazyce o osudu světa. Tonální nepořádek, řekl by americký recenzent. Nakonec ale úspěch výsledku dost možná spočívá právě v tom, že se Peter Jackson neostýchal ozvláštnit high fantasy jak popcornovými lákadly, tak i prvky vypůjčenými z hororového žánru, z nějž vzešel. Je to hodně divoký koktejl, který přesto „působí správně“.

Při začtení do raných internetových diskuzí zjistíme, že se příliš nelišily od současného odporu vůči Prstenům moci, jen kvůli mládí internetu a omezené velikosti tehdejšího Tolkienova fandomu nedosahovaly stejné intenzity. Lidé byli vyděšení, že se film dočkává hollywoodského zpracování, které upřednostňuje akci před filosofií. (Autorova pozůstalost s jeho synem a kurátorem textů Christopherem v čele ostatně o filmech jako o laciné zábavě smýšlet nikdy nepřestala.) Puristé si zoufali, že se z „woke“ důvodů (byť se jim tehdy ještě tak neříkalo) všude cpe Arwen, která v knižní předloze zůstává v pozadí. Důvěra v Jacksona, režiséra brutálních hororů a jedné nenápadné festivalovky, nebyla mezi „znalými“ zprvu o nic větší než dnes vůči Amazonu.

Přesto se mu časem podařilo získat komunitu převážně na svou stranu. A právě v tom tkví největší kouzlo téhle ságy. Jackson si rodící se internet obtočil kolem prstu a důslednou komunikací s vnějším světem se situoval do pozice nadšeného nerda, který si plní sen. A když se s ním ztotožníte, můžete si jeho prostřednictvím splnit ten vlastní.

Pán prstenů je možná stejně jako třemi velkofilmy známý desítkami hodin filmů o filmech a pohledů do zákulisí, jež se nakonec shromáždily v opulentních režisérských verzích se dvěma přeplněnými bonusovými disky dodatečných materiálů. Série existuje v jedné rovině jako nesmírně vtahující dílo, ve druhé naopak jako plně přiznaná filmová produkce, jež se před publikem otevírá a vybízí ke svému poznání. Celá generace pochopila právě prostřednictvím Jacksonova výkladu film jako médium a uvědomila si technické, umělecké a distribuční postupy kinematografie.

Asi není náhoda, že od té doby Jackson vyprodukoval a zrežíroval několik úspěšných dokumentů – Pán prstenů byl v tomto ohledu skvělým cvičením a ukázal, s jakou lehkostí zvládá prostřednictvím dokumentů navázat pevný vztah s publikem.

Z celé produkce udělal strhující příběh boje dobra se zlem. Zatímco Frodo musí zničit prsten moci, on sám musí natočit největší filmové dílo všech dob. V očích fanoušků oba cíle nakonec splývají v jeden. Všudypřítomné ždímání emocí uvnitř filmu i vně vede k tomu, že jsme úspěch Pána prstenů vnímali jako osobní vítězství, nikoli jako výplatní den mainstreamového produktu, o nějž přitom samozřejmě šlo. Jacksonův Pán prstenů není méně komerční produkt než seriál Amazonu, přesto působí práce, kterou dělali kamarádi na koleni na zahradě, zatímco máma na ně křičela, že večeře už je na stole. A my u toho byli s nimi.

Mnozí se od té doby snažili okopírovat toto relativně rychlé vytvoření skálopevné fanouškovské základny, která tvůrcům bezmezně důvěřuje a miluje je. Nikdo ale ve stejné míře neuspěl, dokonce ani samotný Jackson o deset let později s Hobitem. Snad proto, že takových událostí nemůže být příliš mnoho během jedné generace. A také proto, že v jádru Jacksonovy důmyslné propagandy byl velký kus pravdy. Opravdu šlo o odhodlaného nerda, jeho produkce skutečně překonávala řadu překážek a překračovala nevídané limity. Práce s obřími miniaturami, fyzickými rekvizitami a ve skutečných lokacích byla navíc velmi fotogenická.

Těžko se v dnešní době nekonečných sérií chápe, jak složité bylo před čtvrt stoletím přesvědčit producenty, že je potřeba natočit najednou tři filmy. Jackson si nedělal příliš mnoho nadějí, že dostane peníze na víc než dva, o trilogii bylo rozhodnuto až na poslední chvíli během preprodukce. Už to ukazuje, v jak jiném světě Pán prstenů vznikal a jak obrovské změny pomohl vyvolat. Proto bylo tak snadné kultu režisérovy osobnosti a kultu velkého díla propadnout.

Všechny produkčně a technologicky přelomové momenty by ale nebyly nic platné, kdyby se výsledek nepovedl. Jenže on se povedl. Povedl se až neuvěřitelným způsobem. Jackson se dokázal na Tolkiena napojit a vycítit, co v něm může imponovat současnému publiku. Zachovává základní dějový oblouk a melancholii, výrazně naopak zasahuje do osobních konfliktů postav.

Frodo a Aragorn jsou ve filmech úplně jiné postavy. Frodo je výrazně mladší a naivnější, v knize mu bylo přes padesát a byl rozhodným vůdcem Společenstva. Aragorn na papíře psychologický konflikt zcela postrádá – je hotovým hrdinou, nadčlověkem s nejlepším rodokmenem v zemi, jemuž stačí porazit Saurona a vzít si, co mu patří. Ve filmu o sobě pochybuje a tíží ho dědictví předka Isildura, který promeškal příležitost prsten zničit.

Tak by se dalo pokračovat, Jackson neklade stejný důraz na zachování zvyklostí umělého mýtu jako Tolkien, vkládá moderní témata a před postavy staví vnitřní dilemata, jež by britskému spisovateli přišla banální a podřadná. Samozřejmě klade velký důraz na bitevní scény, které Tolkiena zajímaly pramálo. Jackpotem je ale novozélandská krajina a hudební doprovod Howarda Shorea, jež naopak podtrhávají Tolkienův přístup ke krajině jako postavě s vlastním životem.

Je škoda, že Jackson se svou partnerkou a spoluscenáristkou Fran Walsh nebyli stejně důslední i ve vyřešení určitých… řekněme „nepěkných“ aspektů předlohy. Tolkien byl velký humanista, o tom není sporu, a před druhou světovou válkou rázně utnul antisemitismus svého německého vydavatele ještě předtím, než to bylo samozřejmé. Byl to ale také muž vychovaný britským impériem (narodil se v kolonizované Jižní Africe) s jeho vírou v předurčenost k vládnutí a v existenci lidí, kteří jsou na základě svého původu objektivně lepší než jiní lidé.

Jeho skřety, podle dochovaných dopisů otevřeně inspirované „pro Evropana ošklivými mongolskými typy“, Jackson posunul k větší zvířeckosti, aby se vyhnul přímému srovnání. Zjevně tedy chápal, že tu existuje nějaký problém. Přesto Sauronovu armádu zaplnil řadou pseufoafrických kultur a tvrdě dodržel linii „bílého dobra“ proti „barevnému zlu“. Jediný Faramirův monolog v rozšířené verzi o tom, že „přemýšlí, jestli přese vše nejsou stejní jako my“, nemůže celkový dojem napravit. Je upřímně řečeno zvláštní, že zrovna Novozélanďan Peter Jackson s jeho úctou k maorské kultuře neměl v otázce etnické dynamiky výrazně vytříbenější cit než Tolkien tvořící půl století před ním.

Nikdo nechce přepisovat vydanou knihu, Tolkiena můžeme dál respektovat i s limitacemi jeho doby a výchovy. Adaptace ale vznikají pro současnost, což Jackson dobře chápal v jiných chvílích. Měl mít tedy větší odvahu tnout do živého i zde. (Podobná diskuze by se dala vést o práci s ženskými postavami.) Bylo by totiž skvělé, kdyby se nejvlivnějšímu a nejlepšímu filmovému fantasy podařilo žánr vyvést ze spárů rasistů, xenofobů a sexistů, kteří si do něj projektují své hodnoty. Tolkien s jeho odporem k přímé alegorii by je sám nevítal a jistě by se zhrozil, kdyby viděl, co se ve světě fantasy někdy děje. Doslovná adaptace je v takovou chvíli jednoduše nezodpovědná. Na začátku století byl standard přeci jen jinde než dnes, tato diskuse přesto probíhala už v době premiéry.

Je důležité být kritický vůči tak zásadnímu a v mnoha ohledech skvělému filmovému dílu jako Pán prstenů. Jeho chyby mohou existovat po boku jeho nesporných kvalit. A Pán prstenů má kvalit skutečně bezpočet! Jde o víc než o deset hodin úžasného dobrodružství, které nemá obdoby jak produkčně, tak vypravěčsky.

Jacksonův projekt je v mnoha ohledech slepenec technologií, vypravěčských postupů i nahodilých nápadů, který by se měl rozpadnout. Je v něm mnoho ostrých hran, mnoho kompromisů, ale nějakým zázrakem funguje. Velkolepé se mísí s osobním, dechberoucí se střídá s intimitou. Selhání Hobita dokazuje, jak těžké je něco takového zopakovat. Seriál Amazonu nikdy nemohl dosáhnou stejného výsledku. Žijeme ve světě, v němž už filmový Pán prstenů existuje, takže jím nemůžeme být znovu stejně ohromení. A ani Jeff Bezos s jeho miliardami dolarů nezařídí, aby nám, kteří jsme s Pánem prstenů vyrůstali a poznávali jeho prostřednictvím kouzlo filmového média, bylo znovu o dvacet let méně a mohli jsme zažít totéž co tenkrát.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.